Den s našimi profesemi: Nespustit trať z očí

Červenošedá Regionova v barvách Pražské integrované dopravy projíždí lednovou zasněženou krajinou. Pohádkovou scenérii bílých lesů a klikatících se kolejí pozorujeme z mimořádné perspektivy – z kabiny strojvedoucího. Nebo spíš strojvedoucí, v ženském rodě. Na povel ji má naše mladá kolegyně Viktorie Hlavacká. 

Uniformu Českých drah obléká přibližně rok a půl a nejčastěji se s ní setkáme na takzvaném Posázavském pacifiku, nebo (jako my) na trati z Prahy do Čisovic. „To jsou tak nádherné tratě, že mi ještě ani trochu nezevšedněly. Pokaždé v nich vidím něco jiného. Na podzim, kdy stromy mění barvu, nebo dneska, kdy nám tak nádherně nasněžilo. Na jaře zase bude všechno kvést. To se prostě musíte kochat,“ vypravuje Viktorie zasněně. Naprosto jí to věříme…

To jsou tak nádherné tratě, že mi ještě ani trochu nezevšedněly. Pokaždé v nich vidím něco jiného. Na podzim, kdy stromy mění barvu, nebo dneska, kdy nám tak nádherně nasněžilo. Na jaře zase bude všechno kvést. To se prostě musíte kochat.

Dnešní směnu zahájila na pražském vršovickém nádraží, kde si Regionovu převzala od své kolegyně. „Při předávce se dozvím důležité informace – jak dosud jízdy probíhají, zda nejsou nějaké poruchy nebo něco, na co bych měla dát pozor,“ líčí začátek svého pracovního dne. Ne vždycky ale vypadá takto. Někdy si pro vlak jde do depa. „Tehdy musím mašinu připravit. Zkontroluji, jestli je vše v pořádku, jestli vlak správně brzdí, jestli je dost provozních kapalin, jestli jsou opravené nahlášené závady, jestli vůz není poškozený nebo nemá nějakou poruchu. Teprve pak můžu vyjet na trať.“

Co vidí kromě krajiny

Trasu mezi Prahou a Čisovicemi zvládne za dnešní směnu tam a zpět třikrát. My se s ní potkáváme na hlavním nádraží v Praze, když se do Čisovic chystá vyrazit ten den podruhé. 

Do odjezdu zbývá pár minut. Viktorie sedí nachystaná na sedadle. Během jízdy bude na řídicím pultu sledovat hned několik ukazatelů. Samozřejmostí je rychloměr, pak motor, teploměry, tlakoměry. Další displej ukazuje stanice. „Tady třeba uvidím, jestli někdo stiskl tlačítko před stanicí na znamení,“ ukazuje a podotkne, že je důležité, aby cestující ve voze stiskli správné tlačítko, které je označené jako „zastávka na znamení“. Pokud by cestující stiskl například tlačítko na otevírání dveří, strojvedoucí signál nedostane, a tak neví, že má zastavit.

Musí vědět, co ji čeká

Aby toho nebylo málo, před sebou má položený tablet. I na něm zprvu vidíme seznam stanic, ale pro Viktorii je důležitý z ještě jiného důvodu. „Mám tam jízdní řád, kde vidím třeba zastávky na znamení a časy odjezdu. Na tento tablet mi také chodí rozkazy k cestě. To je horká novinka. Ještě nedávno jsme je dostávali od výpravčího na velkém papíře. Z rozkazu se dozvím všechny odlišnosti od běžného stavu, třeba že je někde omezená rychlost, probíhají tam práce na trati či tam bylo zřízeno nové návěstidlo.“

Ještě nedávno jsme je dostávali od výpravčího na velkém papíře. Z rozkazu se dozvím všechny odlišnosti od běžného stavu, třeba že je někde omezená rychlost, probíhají tam práce na trati či tam bylo zřízeno nové návěstidlo.

Strojvedoucí zároveň musí mít tzv. seznání tratě. To znamená, že se nemůže vydat na jakoukoliv trať, ale jen na tu, kterou „zná“. Seznání platí třináct měsíců. Pokud strojvedoucí po nějaké trati během této doby nejede, musí si seznání obnovit. Dozví se, jaká jsou kde stoupání a klesání (aby věděl, jak upravit způsob jízdy), kde se jak brzdí či kde jsou schované „nástrahy“, na které musí dát pozor. Zkrátka – strojvedoucí vždycky musí vědět, co ho čeká. 

Mít oči na stopkách

Světelné návěstidlo před námi oznamuje připravenou vlakovou cestu, hodiny ukazují čas odjezdu. Viktorie stiskne tlačítko píšťaly, čímž vyzývá vlakový doprovod k potvrzení, že může vyrazit na cestu. Vlakvedoucí zkontroluje, že je vše v pořádku a dá souhlas k odjezdu. Viktorie to vidí ve zpětném zrcátku. Posune pákou a vlak se rozjíždí. Ihned vjíždíme do tunelu, což je přes čelní sklo hodně zajímavý pohled. „Taky jsem byla takhle vyjevená, když jsem to viděla poprvé,“ komentuje pobaveně naše výrazy.

Od této chvíle na Viktorii moc mluvit nemůžeme, abychom ji nerušili při soustředění. „Musím sledovat návěstidla. Třeba ta světelná mají na rozdíl od silničních semaforů víc světel a podle jejich kombinace se dozvím, jak mám upravit rychlost nebo že budu přejíždět na jinou kolej. Vedle toho musím sledovat dění na trati – jestli se někdo nepohybuje v kolejišti, nebo až budeme projíždět lesy, jestli nám neblokuje cestu nějaká zvěř,“ shrnuje, na co teď upíná pozornost. „Zkrátka nesmím pustit oči z tratě,“ dodá výstižně. Její soustředěný pohled před sebe je dostatečně výmluvný a žasneme nad tím, jak reaguje na návěstidla, kterých my si skoro ani nevšimneme. Třeba výzvy k přepnutí vysílačky či v lesích upozornění na nechráněný přejezd. U některých musí Viktorie razantně zpomalit a zároveň několikrát zahoukat.

Musím sledovat návěstidla. Třeba ta světelná mají na rozdíl od silničních semaforů víc světel a podle jejich kombinace se dozvím, jak mám upravit rychlost nebo že budu přejíždět na jinou kolej.

A ještě jeden důležitý úkon během cesty neustále dělá – pravidelně se ozývá jemné troubení, načež Viktorie stiskne jedno z tlačítek. „To je tlačítko bdělosti. Pokud bych ho nestiskla, vlak zastaví. Stiskem potvrzuji, že jsem v naprostém pořádku.“ Je to jedno z důležitých opatření, které dbá na bezpečnost jízdy.

Nejlepší škola je praxe

Viktorie absolvovala gymnázium a zkoušela studium chemie na vysoké škole. „Poznala jsem ale, že to není moje parketa,“ prozrazuje. Našla si práci ve skateshopu, ale pracovní podmínky jí nevyhovovaly. „Tehdy mi brácha navrhl, jestli nechci dělat strojvedoucí. On sám strojvedoucím je, jezdí s nákladními vlaky. Navíc jsme rodina dopraváků. Zpočátku jsem pochybovala, ale nakonec jsem se to rozhodla zkusit – a rozhodně toho nelituji. Cítím, že jsem se v životě našla,“ je spokojená. 

Aby mohla stanout na stanovišti strojvedoucího, absolvovala kurz, který v jejím případě trval necelého čtvrt roku. „Úplně jednoduché to nebylo, přece jen nemám za sebou žádnou technickou školu. Ani na vysoké jsem se neučila tak jako během výcviku. Na druhou stranu to byly všechno věci, u kterých jsem věděla, že je skutečně budu potřebovat, neučili jsme se nic zbytečného,“ vzpomíná na začátky. A co ji motivovalo, aby v kurzu vydržela? „Moc mě to bavilo. Čím více jsem se o drážním světě dozvídala, tím více jsem chtěla být jeho součástí.“

Zpočátku jsem pochybovala, ale nakonec jsem se to rozhodla zkusit – a rozhodně toho nelituji. Cítím, že jsem se v životě našla.

Ani po zdárném dokončení nemohla jezdit sama, vždy musela mít nad sebou dozor. Teprve po dalším čtvrtroce získala akreditaci k samostatné jízdě. A jaký to byl pocit? „Perfektně zafungoval zákon schválnosti. Dokud jsem jezdila pod dohledem, žádné závažné situace nenastaly. Jakmile jsem ale začala jezdit sama, objevily se problémy, které jsem znala jen z doslechu. Dokonce pro můj vlak musela přijet odtahová lokomotiva. Nakonec to ale byla ta nejlepší škola. Dnes už mě jen tak něco nerozhodí,“ neskrývá odhodlání. 

Žena na „mužské“ pozici

Profesi strojvedoucího si spojíme spíše s muži. Jak se Viktorii v takovém prostředí pracuje? „U nás ve vršovickém depu rozhodně nejsem jediná. Mám služebně starší kolegyně, od kterých se hodně učím. Muži nás přijímají a fandí nám. Kolegové-muži mi rádi poradí, něco vysvětlí… Mám štěstí na skvělý kolektiv,“ pochvaluje si. Dokonce spolu jezdívají i na dovolenou. Samozřejmě vlakem…

Když dorazíme do Čisovic, má hodinovou pauzu. Pravda, tentokrát značnou část věnuje našim dotazům… Pak se vracíme zpátky do Prahy. S Viktorií se rozloučíme, ona si tuto trasu dá ještě jednou. A co udělá, až vlak odveze do depa? „Musím nahlásit a zapsat průběh jízdy, zvláště jestli byly nějaké závady, které je potřeba odstranit. To je důležité pro bezpečnost a spolehlivost našich jízd. Také vyprázdním toalety, doplním naftu a vodu pro WC – a pak ze sebe smyju tu mašinkovinu.“ Nechápeme… „Při všech těchto úkonech se někdy umažu. A to nemluvím o tom, že motor musím zkontrolovat někdy i během cesty. Bez sprchy se tedy vážně neobejdu,“ směje se.

Viktorie řídí, správněji řečeno vede, malou motorovou Regionovu. Nepomýšlí ale na něco většího? „Nejsem člověk, který by někam pospíchal. Mně se ‚Regina‘ a drobné tratě velice líbí. Pročistím si tu hlavu. Zatím tedy měnit nehodlám,“ uzavírá.

Text: Daniel Mrázek, Františka Haisl Vidnerová