Odjezdová tabule na nádraží v Chomutově hlásí, že rychlík Krušnohor do Prahy odjíždí až za nějakých dvacet minut. Vlakvedoucí Michaela Burďáková už je ale plně připravená. Do odjezdu se nudit nebude.
Na dnešní směnu musí dorazit přibližně s půlhodinovým předstihem. V Chomutově se setkáváme, protože právě tady má své středisko vlakových čet, tedy domovskou stanici. „Ze všeho nejdřív si obléknu uniformu a pak se přes naši interní aplikaci ČD Komando ohlásím svému komandujícímu, že jsem nastoupila na směnu. Pak si musím připravit POPku, tedy ten přístroj, který má každý vlakvedoucí nebo průvodčí u sebe a mimo jiné s jeho pomocí kontroluje jízdenky,“ popisuje Míša svůj začátek pracovního dne. Připravit si POPku znamená se do ní přihlásit a zároveň si zjistit všechny důležité informace o vlaku, který se chystá doprovázet.
Před příchodem k vlaku se ještě vydá k osobní pokladně. Samozřejmě ne proto, aby si koupila jízdenku, ale aby si vyzvedla speciální klíč: „Je to klíč od jednotky InterJet, který potřebuji například k odemknutí plošiny pro invalidy či pro zapnutí dětského kina,“ vysvětluje.
Vlakvedoucí, nebo průvodčí?
S klíčem v kapse, POPkou přes rameno a s pojízdným kufříkem naplněnou osobními věcmi v ruce se Míša staví na nástupiště u čtvrté koleje, na kterou přijíždí moderní InterJet z Chebu, ve kterém má vystřídat svého kolegu. Už tak nějak ví, na které místo se postavit. Z otevírajících se dveří vystupuje vlakvedoucí, který s Míšou prohodí pár rychlých slov. „Dozvím se třeba, jestli jsou na vlaku nějaké speciální zásilky a kam případně míří, jaký je aktuální režim ovládání nástupních dveří nebo odkud kam jede minibarista, jestli jsou na vlaku nějaké závady, jiné mimořádnosti a další důležité informace,“ odkrývá tajemství spěšného rozhovoru, který nesmí zabrat více než pár vteřin. Vystupující vlakvedoucí vyráží na zaslouženou pauzu, odteď má vlak na povel Míša.
Mezi vlakvedoucím a průvodčím není dnes už prakticky rozdíl, obě činnosti může vykonávat jeden a týž člověk. V jaké roli do vlaku nastoupí, zpravidla záleží na počtu vagonů. Pět vozů zvládne obstarat jeden pracovník. V tom případě se jedná o vlakvedoucího, zatímco průvodčí na spoji chybí. Více než pět vozů je už na jednoho člověka moc. Tehdy vlakvedoucí, který za celý spoj zodpovídá, potřebuje k ruce parťáka – průvodčího.
Kočka a myš aneb jak na černé pasažéry
V moderním InterJetu už nenajdeme klasický uzavřený služební oddíl, ale prostor, který spíše připomíná recepci s přepážkou. „To je infopoint, odkud také ovládáme elektronický informační systém ve vlaku. Pouští se tu hlášení, případně sama mohu něco říct prostřednictvím vlakového rozhlasu,“ bere Míša do rukou sluchátko. Cestující přivítá a popřeje jim příjemnou cestu.
S nachystanou POPkou Míša vyráží „do terénu“ mezi cestující. Při kontrole jízdních dokladů cestujícím oznamuje, že proběhla výměna průvodčích, a proto je prosí, aby si znovu nachystali své jízdenky, i když je už jednou ukazovali. Vlakvedoucí i průvodčí musí mít jistotu, že všichni cestující mají cestovní doklady v pořádku. Ručí za to. Kdykoli totiž může přijít revizor, který zkontroluje nejen cestující, ale dohlédne i na to, jak své pracovní povinnosti plní vlakový personál.
Velmi často se schovávají na toaletách. Když si všimnu, že je někdo na toaletě moc dlouho, zkusím zaklepat. Pokud se nikdo neozve, dveře otevřu. Nebo předstírají spánek. Schovají hlavu pod bundu a na výzvu k předložení jízdenky dělají mrtvého brouka a nereagují. Ale já je dokážu ‚vzbudit‘.
Vlakvedoucí Míša o černých pasažérech
Tentokrát máme štěstí – žádná nepříjemná situace, žádný černý pasažér. Nouzi prý ale o ně Míša bohužel nemívá: „To je v průměru na každé druhé cestě. Už to beru skoro jako hru, kterou s černými pasažéry hraju.“ Upřímně mě to překvapí. Průvodčí nebo vlakvedoucí kontroluje jízdenky přece tak často, že cestující má prakticky stoprocentní jistotu, že bude muset svou jízdenku předložit. Jak je tedy možné, že to někdo přece riskne? „Velmi často se schovávají na toaletách. Když si všimnu, že je někdo na toaletě moc dlouho, zkusím zaklepat. Pokud se nikdo neozve, dveře otevřu. Nebo předstírají spánek. Schovají hlavu pod bundu a na výzvu k předložení jízdenky dělají mrtvého brouka a nereagují. Ale já je dokážu ‚vzbudit‘,“ směje se.
Jindy nepoctivý cestující tvrdí, že už jízdenku ukazoval. I kdyby to byla pravda, není to důvod ji neukázat znovu. Prokázat se platným cestovním dokladem cestující musí, kdykoliv ho k tomu vlakvedoucí nebo průvodčí vyzve. Takže upřímně – těžko může existovat finta, kterou by vlakvedoucí neznali a neprokoukli. Sednout si záměrně do vlaku bez jízdenky neznamená nic jiného než za jízdu zaplatit tak jako tak, ale ještě s přirážkou.
Tohle rozhodně není sedavé zaměstnání!
Docela slušné denní fitko… |
Úsměv vždycky potěší
Uniformu Českých drah Míša nosí přibližně rok. Dříve pracovala jako zdravotní sestřička. „Občas se potkávám se svými bývalými pacienty. Mají radost, když mě vidí. Bývají to milá setkání,“ netají potěšení. Napadá mě, jestli se dá práce zdravotní sestřičky a vlakvedoucí v něčem srovnat. „V obou případech jde o práci s lidmi. Možná je ve zdravotnictví více vděčnosti. Za uzdravení lidé rádi poděkují. Provoz vlaků považují za jakousi samozřejmou službu,“ zamýšlí se. Zkušenosti ze zdravotnictví se Míše hodí i ve vlacích. Třeba když se někomu z cestujících udělá nevolno, hned mu dokáže pomoct.
Někteří cestující jezdí pravidelně, a tak už se s Míšou srdečně zdraví a prohodí pár vět. Právě toto má Míša nejraději. Úsměv a milá slova vždycky potěší.
Pošťáci i partneři strojvedoucích
Přijeli jsme do Mostu a já vidím, že úkolem vlakvedoucích není jen kontrola jízdenek a péče o cestující (ačkoli to je na prvním místě). Míša přebírá „pokladničku“, tedy kovovou schránku s důležitými dokumenty, i další krabice a obálky. „Pokud to jde, dráhy si své interní dokumenty posílají po vlastní síti. Proč zbytečně platit za poštu, když si to dokážeme obstarat sami, ne? Ostatně takhle se po republice distribuují i časopisy, třeba ČD pro vás,“ usměje se.
Vlakvedoucí jsou tak někdy i „pošťáky“, ale třeba i posunovači. Nebývá to časté, ale někdy se (například kvůli mimořádné události) musí vlak po koleji vrátit. V tuto chvíli vlakvedoucí komunikuje přes vysílačku nebo mobil se strojvedoucím a výpravčím a koordinuje jízdu. Vlakvedoucí také dohlíží na technický stav vlaku a sepisuje tzv. vlakovou dokumentaci. Samozřejmou činností, kterou vidí cestující, je pak dávání návěsti „souhlas k odjezdu“, čímž informuje strojvedoucího o připravenosti vlaku k odjezdu.
Tato říkanka už dnes moc pravdivá není. Kleště už dávno nejsou pro průvodčího či vlakvedoucího tím nejtypičtějším vybavením. Mnohem výraznější je dnes přenosná osobní pokladna, zkráceně POP. Jde o drobný počítač bezdrátově připojený k internetu, který dokáže přečíst údaje z elektronické karty i z QR kódu. Díky tomu hned prozradí, je-li jízdenka platná, či ne.
Kromě toho POP umí prodat a vytisknout jízdenku, provést platbu platební kartou, vyhledat spojení, poskytnout informace o mimořádnostech na trati, o objednaných přepravách skupin a osob s omezenou schopností pohybu a orientace a dokáže i zapsat oznámení o závadách. Důležité je i sepisování vlakové dokumentace (tzv. bržděnky), která je plná technických údajů, ve kterých se musí vlakvedoucí skvěle orientovat.
Nejnovější generace POP (přechod na ni začal asi před rokem a dokončen byl letos v březnu) má v sobě zabudovaný platební terminál a vyznačuje se vysokou rychlostí při on-line komunikaci. Ve srovnání se staršími přístroji je odolnější, menší, přesto s větším dotykovým displejem a také lehčí. A hlavně se liší cenou. Zatímco pořizovací cena starších „POPek“ se pohybovala ve vyšších desítkách tisíc a pracovníci drah si ji vyzvedávali při nástupu na směnu na pokladnách, dnes je cena natolik příznivá, že ji mohou mít přidělenou v osobním vlastnictví – a tudíž k dispozici úplně kdykoliv. Zatím se obsluhují stejně jako původní POP, ale už se připravuje nový software na bázi Android.
Blíží se přestávka, a pak zase zpátky
V úseku pod Krušnými horami se Míša nezastaví. Zastávky jsou tu velmi časté. Když vyjedeme z Ústí nad Labem, na Míše je znát značná úleva. „Nebudu zastírat, že tento úsek mám nejradši. Do Prahy je to hodina, takže se někdy i na chvíli posadím. V pozoru ale musím být celou dobu, kdykoli mě mohou cestující potřebovat.“
Nejčastěji Míšu potkáme právě v Krušnohoru a pak na některých spěšných a osobních vlacích v Ústeckém kraji. I když se nejedná o práci snadnou (i kvůli směnám a nástupu do práce třeba i ve dvě hodiny ráno), je vidět, že ji pozice vlakvedoucí baví a naplňuje. A pro koho taková práce podle ní zejména je? „Určitě pro výrazné lidi, kteří se nebojí mluvit. Cestující musí vědět, že právě vy jste na vlaku, že mezi ně jdete. Nebylo by dobré tu mít sklopenou hlavu. Jedině tak cestující poznají, že ve vás mají partnera, na kterého se mohou spolehnout v každé situaci,“ zamýšlí se.
Dorazili jsme na pražské hlavní nádraží. Pro Krušnohor je to cílová stanice. Až všichni cestující vystoupí, Míša musí projít celý vlak a zkontrolovat, zda všichni vystoupili a zda někdo z cestujících ve vlaku něco nezapomněl. Případně nalezenou věc by pak musela odnést na určené pracoviště k zaevidování a k následnému předání cestujícímu. Míšin pracovní den ale ještě zdaleka nekončí. Má přestávku, během níž do vlaku nastoupí úklidová četa, která vlak připraví na zpáteční jízdu. Míša si může odpočinout a načerpat energii třeba dobrým jídlem a pitím. Pak se se stejným vlakem vydá na zpáteční jízdu, a to až do Klášterce nad Ohří. Teprve tam předá vlak směřující do Chebu svému kolegovi a ona se bude moct vrátit domů.
Text: Daniel Mrázek
Foto: archiv ČD
Autor: Daniel Mrázek
Datum publikace:
