Beztížný stav, kouř i moře. Budoucí český astronaut Aleš Svoboda popsal, jak vypadá výcvik do vesmíru

Týden v letadle simulujícím beztížný stav, výcvik přežití na moři nebo zdravotnické úkony, které běžně zvládají sestry v nemocnici. Vojenský pilot a astronaut ve výcviku Aleš Svoboda v rozhovoru vysvětluje, proč astronaut nemusí být jen vědec a co všechno obnáší cesta na ISS, na kterou by se měl vydat asi za rok. Po Vladimíru Remkovi se tak stane teprve druhým člověkem ve vesmíru s českou vlajkou na skafandru.

Astronaut a vojenský pilot. To jsou vysněná povolání. Byl to váš sen už od dětství?
Určitě jsem chtěl dělat něco atraktivního a akčního. Pro děti ve školce jsou tahle povolání celkem „cool“. V televizi tenkrát dávali filmy jako Top Gun nebo Železný orel. Ale že bych si jednoho dne řekl: „Tak budu astronaut,“ to úplně ne. Měl jsem i období, kdy jsem chtěl být programátor, a po Naganu zase hokejista.

Dají se zkušenosti pilota využít při cestě do vesmíru?
Myslím, že ano. Lidé se často ptají, proč na orbitální stanici létají piloti, když se tam provádějí hlavně vědecké experimenty. Pravda je, že piloti tvoří stále velkou část astronautů – v Evropě je to zhruba třetina. Je to dané tím, že vědec má velmi hluboké znalosti ve svém oboru, ale astronaut na stanici neplní jen roli vědce. Má na starosti kolem dvaceti různých projektů, z nichž jen malá část odpovídá jeho původní specializaci. Nahoře jste spíš operátorem velmi komplexního zařízení, který musí pracovat v nekomfortních podmínkách a pod tlakem – a právě v tom mají piloti velkou výhodu.

Jak probíhá výcvik k vesmírné misi?
Nejdřív absolvujete základní výcvik. Když jste pak přiřazeni ke konkrétnímu letu, následuje specializovaná příprava právě na něj. Během základního výcviku se učíme věci společné pro všechny orbitální mise. Program trvá šest měsíců a je rozdělený do navazujících bloků. Učí se teorie i praxe.

Co jste dělali třeba z praktických částí?
Byli jsme týden ve Francii, kde má základnu letadlo Zero-G. To se používá k výcviku pohybu ve stavu beztíže, což jsme trénovali několik hodin. Máme kolem sebe instruktory, kteří nám řeknou, co budeme dělat. Vždycky postupujeme od nejjednodušších cvičení po nejsložitější, aby se člověk naučil pohybovat, rotovat s vlastním tělem nebo používat jednoduché nástroje.

Co dalšího pro vás bylo zajímavé?
Byli jsme také u Baltského moře na severu Německa, kde probíhal výcvik přežití na moři – soubor záchranných technik, které se učí například lidé pracující na vrtných plošinách. Součástí byl i hasičský výcvik. Lezli jsme bludištěm ve tmě a kouři. To jsou spíš průpravné věci, ale ono to na sebe pak navazuje. Když se později dělá trénink přímo před konkrétním letem, stejné situace se už nacvičují s konkrétním návratovým modulem. Americké moduly totiž po návratu z vesmíru přistávají na moři. Je tedy důležité, aby posádka věděla, jak se o sebe postarat. Každé cvičení má svůj důvod.

Jaké další dovednosti se během výcviku učíte?
Z praktických věcí jsme měli zajímavý kurz fotografování a práce s videotechnikou. Týden jsme se učili základy se stejným vybavením, jaké je na Mezinárodní vesmírné stanici, protože se tam během mise pořizuje hodně foto i videomateriálů. Fotografování ve vesmíru má svá specifika. Když se například fotí Země, musí stanice zrovna prolétat nad konkrétním místem. Je potřeba vystihnout správné časové okno, doufat, že nebude zataženo, a řešit i světelné podmínky – když je slunce nízko, barvy nejsou ideální. Jsou to zkrátka věci specifické pro vesmír.

Součástí výcviku je i medicína. Co všechno musíte zvládnout?
Dělali jsme základní zdravotnické úkony, které běžně provádí zdravotní sestry v nemocnici – třeba odběry krve. Učili jsme se pracovat s ultrazvukem, dále cévkování nebo šití. Měli jsme také kurz anatomie s brýlemi pro rozšířenou realitu. Seděli jsme v posluchárně, probíhala přednáška a pak jsme si nasadili brýle, přes které jsme viděli kostru a jednotlivé orgány. Mohli jsme si detailně prohlédnout, jak funguje srdce, svaly nebo cévy. A samozřejmě byla součástí výcviku i spousta teoretických přednášek.

Jakých například?
Jednak ohledně hlavních systémů na ISS. Po technické stránce – jak stanice funguje, jak se udržuje teplota, jak se pohybuje nebo jak se tam pomocí solárních panelů vyrábí elektrická energie. Dále také přednášky z orbitální mechaniky, tedy o tom, jak planety a ISS obíhají a jak funguje pohyb po oběžné dráze.

Co vás ve výcviku ještě čeká?
Letos v dubnu jsem dokončil třetí fázi základního výcviku, kdy jsme se posunuli zase v dalších směrech. Byla tam astronomie, astrofyzika i základy robotických systémů, protože na ISS je řada robotických ramen, která se ovládají. Cílem je, aby měl každý astronaut základní průpravu napříč obory a z každého předmětu alespoň základní znalosti. To ale neznamená, že to všechno bude člověk na ISS dělat. Ve chvíli, kdy je astronaut přiřazen ke konkrétnímu letu, začíná specializovaná příprava jen na to, co skutečně dělat bude – na konkrétní raketu, návratový modul, úkony i experimenty.

Vaše práce musí být časově náročná. Jak zvládá rodina vaši pracovní vytíženost?
Náročné to určitě je. Je to životní styl, který klade na rodinu velké nároky. Jsem často pryč. A i když nejsem na výcviku, pracuji v týmu, který má momentálně na starosti zavádění nových letadel F-35. Máme spoustu pracovních jednání, takže to není standardní život od sedmi do tří. Často je to improvizace a něco dlouhodobě plánovat není jednoduché.

Jste tatínek dvou dětí. Máte od nich za úkol vzít do vesmíru nějakého plyšáka?
Starší syn měl období, kdy se mě pořád ptal, kdy už konečně poletím do vesmíru. Chtěl, abych mu odtamtud přivezl autíčko. Tak uvidíme, kdy ho přivezu. Doufám, že zhruba za rok se to povede.

Létáte v bojových letounech, ale jezdíte rád vlakem?
Určitě. Často je to mnohem jednodušší, třeba když někam letím. Vezmu si taxík na nádraží, dojedu vlakem do Prahy a pak zase taxík na letiště. Je to pohodlné, zvlášť když vezu nějaké bágly.