Do Tater (s dětmi) po kolejích i po svých

Turistické průvodce jim někdy přezdívají „nejmenší velehory světa“. Ať už je to pravda, nebo ne, jedno jim upřít nelze – Vysoké Tatry na malém prostoru nabízejí nádherné štíty, ledovcová plesa, vodopády, a hlavně krásnou přírodu. Zdatnější přibalí horolezecké vybavení, ale zabaví se i rodiny s dětmi. Cyklisté se projedou po pohodlných cestách, zatímco dobrodruzi zdolají cesty po kamenech. Objevování tatranských krás navíc výrazně usnadní vlak na malebné trati.

Vysoké Tatry jsou v naší rodině srdeční záležitostí. Na pár let jsme je vyměnili za jiné destinace, jenže jsme zjistili, že dlouho bez nich nevydržíme. A tak jsme svou letošní dovolenou strávili v nich. 

Ubytovali jsme se v Popradu. Je to příjemné město se vším vybavením. Vybrat jsme si mohli hned z několika obchodů, od malých po velký obchodní dům. Tudíž cokoliv jsme si potřebovali pořídit, měli jsme při ruce. Díky ubytování v centru jsme to měli i kousek na nádraží. Příjemným bonusem pak byl úchvatný výhled na hory.

Něco na rozehřátí

Nejsme nijak zkušení ani zdatní horolezci, ale rádi se procházíme přírodou. Tatranské tipy tedy zprostředkujeme tak, jak jsme je sami vnímali, ale přidáme i pár postřehů navíc, kterých jsme si povšimli.

Pokud se nechcete hned vrhnout do vysokohorské turistiky, můžete začít něčím lehčím. My se vydali k Popradskému plesu. Z Popradu se k němu dostanete dvojím způsobem. Buď přímým vlakem Tatranských elektrických železnic (TEŽ), kterým nikdo neřekne jinak než „električka“. Cesta trvá asi hodinu. Nebo se rychlíkem přesunete do Štrby, kde přestoupíte na Ozubnicovou železnici (OŽ) – „zubačku“. Ta vás vyveze ke Štrbskému plesu. Klidně svou pěší túru můžete začít už tam, nebo se ještě krátce svezete električkou na stanici Popradské pleso. Tato trasa je o něco rychlejší než električka, ale jen o pár minut.

Ze stanice k samotnému jezeru je to něco málo přes čtyři kilometry po asfaltové cyklostezce s jen mírným stoupáním. Prakticky hned od začátku se před vámi otevře pohled do Mengusovské doliny lemované úchvatnými skalami. 

Asfaltová cesta vás dovede až k Majláthově chatě a Horskému hotelu Popradské pleso na samém břehu jezera, kde se můžete skvěle občerstvit. Nebo si – jako my – můžete od Popradské poľany udělat drobnou odbočku a k jezeru dojít přes symbolický hřbitov obětí Tater. Pietní místo připomíná, že hory jsou krásné, ale zaslouží si respekt. Hřbitov tvoří dřevěné malované vyřezávané kříže, tabulky se jmény těch, kteří v horách zahynuli, a krásná kaplička. Cesta přes hřbitov už je ale „poctivě horská“, tedy úzká pěšinka tvořená kameny. Ale ty pohledy na skály a na jezero stojí za to!

Od Popradského plesa se můžete vydat klidně až na Rysy. Na cestu po žebřících a řetězech jsme si ale s dcerkami, kterým je sedm a deset let, netroufli, a tak jsme se po dobrém jídle vrátili zpět k vlaku.

Pro horaly začátečníky

Trošičku víc jsme si svaly protáhli, když jsme se ze Starého Smokovce vypravili přes Hrebienok k Rainerově útulně. Starý Smokovec je krásné horské městečko, do kterého vás električka z Popradu dopraví asi za půl hodiny. I tady můžete zvolit zcela odpočinkovou variantu. Na Hrebienok se vyvezete pozemní lanovkou a k Rainerově útulně dojdete po nově otevřené kilometr a půl dlouhé velmi pohodlné cestě, která vede téměř po rovině. My to vzali trasou, kterou můžeme označit „pro horaly začátečníky“ – a to dobrovolně i nedobrovolně zároveň. 

Dobrovolnost spočívala v tom, že jsme se vzdali lanovky a dva kilometry na Hrebienok jsme vyšli po svých. Stoupání je to lehce náročnější než k Popradskému plesu, ale opět nic hrozného. I se svačinou v půlce cesty jsme to zvládli za necelou hodinu.

Hrebienok je známý velkou restaurací i odpočinkovou zónou a v zimě sem míří zástupy turistů, aby mohli zhlédnout ledový dóm, tedy výtvor z ledu inspirovaný světovými stavbami. My sami kdysi viděli ztvárněný Boží hrob v Jeruzalémě či Westminsterské opatství. Ani teď v létě jsme nemohli Hrebienkom projít bez zdržení, protože tu zrovna probíhaly oblíbené Medvědí dny – tedy víkend plný her a soutěží, při kterých se děti zábavnou formou dozvídaly, jak se správně chovat v lese a čeho si v něm všímat. Naše holky se tak nadchly, že jsme se na Hrebienok museli vypravit hned v oba víkendové dny, kdy akce probíhala. 

A zmíněná nedobrovolnost? K Rainerově útulně vedou od Hrebienku dvě cesty. Už jsme zmínili nově otevřenou pohodlnou. Když jsme ale v Tatrách byli my, cesta stále ještě byla zavřená, a tak jsme to museli vzít kolem vodopádů Studeného potoka. Tato cesta už je trochu náročnější. Klesali jsme i stoupali, a hlavně chodili po kamenech. Naštěstí jsme měli dobré kotníkové boty, které jsou v horském terénu nutností. Odměnou za námahu nám byl pohled na krásné vodopády.

Rainerova útulna je nejstarší horskou chatou ve Vysokých Tatrách – a je opravdu útulná. Drobnou kamennou stavbu uvnitř zdobí historická horolezecká náčiní a koupíte si tu drobné občerstvení. Jen pozor, obsluha bere pouze hotovost a ani na toaletu si tu nezajdete. Je to místo sloužící opravdu jen k odpočinku při túře. My ji ale máme velmi rádi a při návštěvě Tater si ji nikdy nenecháme ujít. Místní „celebritou“ bývá liška Eliška, která k chatě chodívá, my ale na ni bohužel nikdy štěstí neměli. Inu, divokým zvířatům neporučíte.

Od Rainerovy útulny se dá pokračovat třeba až k Téryho chatě, my ale zvolili návrat. I když to nebylo naposledy, co jsme kolem útulny šli…

Přitvrzujeme

Při příští túře jsme k Rainerově útulně, a potažmo na Hrebienok a do Starého Smokovce, došli z druhé strany – od Skalnatého plesa. K němu jsme se nechali vyvézt kabinovou lanovkou z Tatranské Lomnice. U Skalnatého plesa jsme si užili úchvatný pohled na Lomnický štít. Také na něj vede lanovka, kvůli kapacitě na vrcholu ale ve velmi omezeném režimu. Jízdenky je potřeba rezervovat dlouho dopředu a zároveň při jejich pořizování sáhnete hlouběji do kapsy. Věřím ale, že zážitek to musí být úchvatný, tak snad někdy příště…

Samotné jezero je dost malé a obejdete ho za chvilku. Pohodlný terén ale nečekejte, místy jdete po navrstvené hromadě kamenů. Cestou minete observatoř, ze které astronomové pozorují vesmír. Díky prakticky nulovému světelnému znečištění dohlédnou opravdu daleko.

Před túrou jsme se ještě občerstvili a děti si pohrály na hřišti s nádherným výhledem do kraje z výšky asi 1750 metrů nad mořem. Pak jsme sešli pár metrů ke Skalnaté chatě. U ní jsme potkali tatranského nosiče s nákladem na zádech. Jde o typický způsob zásobování horských chat – až na výjimky jiná možnost neexistuje. Je neuvěřitelné, s jak těžkými náklady si nosiči poradí. Rekord prý přesahuje dvě stě kilogramů… U chaty byla nachystána i drobná nosítka s lehkým plyšovým krtečkem. Ty si naše děti hned vyzkoušely a měly radost, že aspoň na chvíli se v tatranské nosiče proměnily.

Pak už jsme ale vyšli směr Hrebienok. Turistický ukazatel uváděl, že šestikilometrová trasa má zabrat hodinu a půl. No, nevím, podle čeho to kdo měřil, ale nám cesta trvala výrazně déle. Sice jsme stále pozvolna klesali a kochali se pohledem přes Tatranskou Lomnici, Poprad až k Nízkým Tatrám, ale přece jen jsme se dost prali s kamenitým až balvanitým terénem. Když jsme konečně zašli do lesa a v obklopení skal spatřili Zamkovského chatu, bylo to skoro jako zjevení. 

Zamkovského chata v minulých letech prošla výraznou rekonstrukcí. Pamatovali jsme si ji jako drobný prostor pro občerstvení, dnes je to plnohodnotná restaurace s velkou jídelnou, a dokonce i dětským koutkem. Jen pozor, ani tady se bez hotovosti neobejdete. 

Celou cestou k chatě jsem přemýšlel, jak je to na chatě s toaletou a pitnou vodou. Odpověď jsem našel na informační tabuli – a dost mě překvapila. Chata má vlastní čistírnu odpadních vod, vodu bere z nedalekého potoka a upravuje ji na pitnou a elektřinu vyrábí díky malé vodní elektrárně. Jen v zimě, kdy je průtok v potoce nižší, si vypomáhá dieselagregáty. Jde tedy o zcela soběstačnou stavbu s maximálním důrazem na ekologii. 

Při pohledu do údolí jen pár metrů od chaty je už vidět Rainerova útulna, ale cesta k ní není přímá, kroutí se podél kopce. Vede přes Obrovský vodopád, který je věrný svému jménu. Drobné kapičky vody, které od něj stříkaly, příjemně ochlazovaly vzduch, což přišlo vhod. Brzy jsme už ale došli k Rainerově útulně a od ní jsme už cestu znali.

Dvoutisícovka i totální relax

Dostáváme se k vrcholu. Doslova. Štíty na mě volaly tak silně, že jsem jim nemohl odolat. Asi nejsnadněji dostupný vrchol je Predné Solisko s nadmořskou výškou 2 117 metrů. Tyčí se nad Štrbským plesem. K němu jsme se dostali zubačkou ze Štrby. 

Štrbské pleso umí nabídnout dvě tváře. Může být výchozím bodem pro opravdu náročné horské túry, ale také zdrojem absolutního odpočinku. Stojí tu několik luxusních hotelů s vlastním wellness, jezero obejdete klidně v balerínách, děti se vyřádí na hřištích, můžete si tu půjčit lodičku a po jezeře se proplout (ale pozor, v žádném tatranském plese ani potoce se kvůli ochraně přírody nevykoupete), svého času emoce vzbuzovala výstavba Tatras Tower, tedy dřevěné spirálovité věže, z níž se rozhlédnete po kraji. Kritici jí vyčítali, že kazí ráz krajiny, ale upřímně – v zástavbě Štrbského plesa se opravdu ztratí. Třeba známé skokanské můstky jsou mnohem výraznější, a přitom právě ony společně s hotelem Patria se tu staly charakteristickou siluetou. Stánky se suvenýry se snad ani nedají spočítat, totéž platí o možnostech občerstvení. Zkrátka – u Štrbského plesa dokážete prožít naprosto odpočinkový den.

Nebo si dát do těla. K Chatě pod Soliskom vede sedačková lanovka. My se (opět) vypravili pěšky. Hladina jezera se nachází ve výšce 1346 m. n. m., Chata pod Soliskom o pět set metrů výše. Až na počáteční úsek lesem k ní vede široká cesta bez kamenů, ale svah je to pořádný. Užívali jsme si pohled na stále se vzdalující Štrbské pleso, ale zároveň i dost odpočívali. Ani nevím, kolikrát zazněla otázka „kdy už tam budem“. Ale došli jsme. Děti si vysloužily zmrzlinu a limonádu a také pocit hrdosti, že to zvládly.

Já ale pošilhával po samotném vrcholu kopce. Zpočátku šly holky se mnou, nakonec jsme se ale rozdělili. Manželka i děti se spokojily s pohledem do Mlynické doliny. Skoro se z toho až točila hlava. Já pokračoval dál. Cestou jsem potkal několik dětí ve věku našich holek, ale tady už je potřeba hodně zvážit kondici. Zezdola kopec nijak hrozně nevypadal, a ačkoli je cesta na vrchol turisticky upravená, přece jsem přelézal kameny a několikrát jsem potřeboval nabrat nový dech. 

Výstupy na jiné vrcholy Tater jsou mnohem náročnější, ale i tak jsem cítil obrovskou radost, když jsem se mohl dotknout kříže na vrcholu. Jako na dlani jsem měl svět před sebou. Viděl jsem Poprad a další města, na obzoru se dokonce leskla hladina Liptovské Mary. Pocit, který se nevejde do slov…

Dolů se šlo lépe než nahoru, ale také to nebyla cesta úplně jednoduchá. A to ani ze samotného vrcholu, ani od Chaty pod Soliskom. Kolena jsme cítili všichni čtyři a na ubytování jen padli do postele.

Když nechcete jen Tatry

Ubytování v Popradu má tu výhodu, že z něj můžete vyrazit i kamkoliv jinam než do Tater. Zajedete si třeba do Liptovského Mikuláše a vykoupete se v Liptovské Maře nebo navštívíte Aquapark Tatralandia nebo o kousek dal Vodní park Bešeňová s množstvím tobogánů. Ostatně aquapark najdete i v samotném Popradu. My se ale vypravili na opačnou stranu a zamířili do Košic. Je to krásné historické město s nádhernou katedrálou na náměstí v dochozí vzdálenosti od hlavního nádraží. Holky se na náměstí zamilovaly do Zpívající fontány, která tryskala podle hudby. 

A nemohli jsme vynechat Košickou dětskou historickou železnici. Na okraji města byla vybudována v padesátých letech 20. století jako pionýrská železnice pro mládež. Dětem a mladým lidem, kteří chtějí proniknout do tajů železniční dopravy, slouží dodnes. A tak průvodčí, který nás ve vlaku obsluhoval, byl ve věku našich holek. Vše se ale děje pod dohledem dospělých a plnoletý a s patřičnou kvalifikací je samozřejmě strojvedoucí. Trať měří asi čtyři kilometry a vláček po ní jede zhruba patnáctikilometrovou rychlostí. Ve stanici Alpinka jsme si prohlédli návěstidla, navštívili čekárnu vytvořenou ze staré lokomotivy, a dokonce se projeli drezínou, kterou jsme poháněli vlastními silami šlapadly jako na kole. Poněkud nevýhodou bylo, že toto všechno jsme museli stihnout za čtvrt hodiny, jinak by nám zpáteční vláček odjel a na další bychom čekali dvě hodiny.

Naprosté nadšení

Asi nemusím říkat, že se nám z Tater vůbec nechtělo. Zdaleka jsme nestihli všechno, co jsme si naplánovali. Navzdory bolavým kolenům je jasné, že se do nejvyšších slovenských hor podíváme znovu. Krásné jsou v každém ročním období. Třeba v zimě tolik sněhu jen tak neuvidíte…

A zase přijedeme vlakem. Cestou jsme si mohli užívat výhledy z oken tatranských tratí, nemuseli řešit parkoviště, která zvláště v turistické sezóně jsou plná, a mohli jsme plánovat trasy od jedné stanice ke druhé. Přesně tak, jak se Tatry objevují nejlépe.