Autem do Tater, ale bez řízení

Večer nastoupíte v pražské Michli i se svým vozem do vlaku, ulehnete do postele a ráno se probudíte odpočatí, navíc s krásným výhledem na Vysoké Tatry. Stačí jen nasednout do správného vlaku. Do autovlaku!

Cíl byl jasný: vyrazit s devítiletou dcerou Viktorkou na výlet. A protože jsem nechtěl strávit půl dne v kolonách a řídit přes noc, rozhodli jsme se zažít něco jiného. Jízdu autovlakem! Sbalili jsme batohy, naložili vše do auta a vyrazili do nového terminálu v pražské Michli. 

Příjemně nás překvapil. Přehledné označení, rychlé odbavení a sympatický personál, který nás dokonale navigoval a se vším nám pomohl. A tak už po pár minutách stálo naše auto na vagonu vedle dalších vozů a několika motorek. Viki zvědavě přihlížela a s očima dokořán potichu pronesla: „Tati, to je hustý!“

Malé kupé, velké dobrodružství

A pak otvíráme dveře do našeho kupé v lůžkovém voze, které pro nás bylo připraveno v rámci jízdenky. Tři postele nad sebou, skládací stoleček, polštáře, čisté ložní prádlo, voda zdarma, zásuvky a umyvadlo. Pro dítě je vše kolem mimořádné dobrodružství, a já jsem zase spokojený, že se vyspím v čistém a útulném prostředí. Zatímco se dcera vyšvihla na prostřední lůžko a testovala záclonky, v duchu oceňuji, jak prakticky je všechno zařízené.

Zanedlouho přichází stevard. Sděluje nám vše potřebné, vyzvedává jízdenky a poté nám s úsměvem přeje dobrou noc. Kdo má chuť, může si kdykoli během cesty objednat drobné občerstvení. V ceně je dokonce i snídaně, sladká nebo slaná varianta. My vybíráme obě, a případně se o tu lepší ráno podělíme.

S přibývajícím časem zavládne ve voze příjemný klid. Někdo čte, někdo už spí nebo si povídá. Zvuky z okolních kupé se samozřejmě přenáší, ale není to nic, co by nás rušilo. Viki usíná rychle, a já se ještě chvíli přetahuju se stolem, který jsme neuměli rozložit. Ale i ten nakonec povolil a jdu spát.

Poprad nás vítá, ale bez kolon

Brzy ráno přijíždíme do Popradu. V šest třicet, to jsme se dohodli se stevardem na budíčku, snídáme ještě v kupé. Poté už balíme a připravujeme se na výstup. Vlak sice pokračuje dál do Košic, ale vagony s auty se elegantně odpojí. Všechno v tu chvíli šlape jako hodinky. Musíme být připraveni, protože vše probíhá svižně. Pracovníci si auta při nakládaní i vykládaní fotí. Kdyby náhodou došlo k nějakému problému, je vše zdokumentované. Náš vůz byl ve stoprocentním pořádku, a tak už za patnáct minut sedím za volantem a míříme do hor.

Do očí se nám opírá ranní slunce. Čeká na nás lanovka na Štrbské pleso, výhledy z vrcholků, vodopád, čerstvý vzduch a společný čas. Celý den na horách si užíváme a každý jeho okamžik stojí za to.

Po dopolední túře se přesouváme do menší horské vesničky, kde jsme narazili na útulný dřevěný penzion s výhledem na štíty. Paní domácí nás pohostila čajem z bylin nasbíraných v okolí a doporučila místo na večeři. A tak v nedaleké kolibě ochutnávám pravé slovenské halušky se slaninou i místní uzený ovčí sýr. Viki si objednala borůvkové knedlíky a prohlásila, že by tu klidně zůstala napořád.

Idylka však brzy skončila, protože odpoledne nás překvapila rychlá bouřka a kroupy. Déšť se valil přes údolí, a my stihli akorát doběhnout do místního akvaparku. Ten se ukázal jako perfektní útočiště, protože Viktorka zmizela na skluzavkách a já si v teplém termálním bazénu užíval klid. Když jsme večer vyšli ven, obloha už byla jasná a celé Tatry voněly po dešti. Ten den jsme padli do postele jako zabiti. Dcera ještě stihla zamumlat: „Tohle je nejlepší výlet, tati.“ O to lépe se mi usínalo.

Návrat plný povedených zážitků

Zpáteční cesta měla vlastní rytmus a pro nás už nebyla neznámou. Večer jsme dorazili na nádraží v Popradu a naložili auto podle plánu, na stejném místě, kde nám jej vykládali. Nastupujeme do vlaku a čekáme ještě chvíli, až se napojí vlak z Košic. Vše ve voze už je připravené, a tak se uvelebíme a čekáme na odjezd. V sousedním kupé se sice tentokrát usadila mladá rodina s miminkem, které bylo chvíli slyšet. Ale s tím ve sdíleném prostoru, stejně jako v autobuse či letadle, už tak nějak počítáte. Venku je tma a Viktorka si pod dekou pouští animák. Wi-fi tu funguje opravdu dobře, a tak jsme si vychutnali i filmový večer ve vlaku. No řekněte, není to paráda?

I cesta je cíl

Zatímco Viki spala, uvědomil jsem si, jak zvláštně poklidná tahle forma cestovaní je. Člověk nedrží volant v ruce, a přesto má pocit, že někam směřuje. Navíc je o něj postaráno. A že cesta sama o sobě může byt tím nejcennějším, co si z výletu odveze. Myslel jsem i na staršího pána, který nakládal svou škodovku a dal se s námi do řeči: „Já už autem tak daleko nemůžu, ale s autovlakem se cítím jako frajer. A už se nemůžu dočkat, až si dám večer v kupé pivo.“ Autovlak je vlastně velmi praktický, a taky mě to povzbudilo, že když budu chtít na stará kolena cestovat, můžu bez obav!

Druhý den ráno vystupujeme opět v Praze, odpočatí a plni dojmů a zážitků. Jízda autovlakem pro nás byla velká událost. S Viktorkou jsme se ještě dlouho bavili o tom, co bylo na výletě nejlepší. Shodli jsme se, že nešlo vybrat jeden okamžik. Protože někdy je nejlepší právě to, že je všechno v pohodě. A že si spolu užíváme minutu po minutě.

Text a foto (není-li uvedeno jinak): Milan Matoušek