Simona Lewandowska: Kvůli roli bych se nebála oholit si hlavu

Jedna z nejtalentovanějších hereček mladé generace klame tělem. Působí étericky, křehce a klidně, před kamerou ale umí být neřízená střela. Pod jemným povrchem skrývá nečekanou odvahu i pochyby, které k herectví patří. V rozhovoru otevřeně mluví o ženské intuici, zkušenosti s modelingem i o herectví bez pozlátka. 

Scházíme se v neděli v divadelní kavárně Studia Dva, kde dnes hrajete v inscenaci Jak je důležité míti Filipa. Máte běžně pracovní víkendy?
Ano, u herců je časté, že pracují o víkendech. Přece jen, hodně lidí chodí do divadla právě o víkendu, a také se točí. Měla jsem ale volnou sobotu a bylo to úplně skvělé. Šla jsem s kamarádkou na snídani, pak jsem celý den uklízela a zvelebovala si byt, a večer jsem to završila saunou.

Nedávno jsem vás viděla na fotkách v módním magazínu, ale než jsem vás poznala, myslela jsem si, že se dívám na profesionální modelku. Výšku i tvář na to máte.
Upřímně, na kariéru modelky už jsem stará. Ale mám tuto zkušenost za sebou. Občas jsem v pubertě něco nafotila, ale nezůstala jsem u toho dlouho. Asi i proto, že mi svět módy přijde hodně povrchní. Lákala mě ale možnost kvůli focení cestovat – to mi vlastně na celém modelingu přišlo nejatraktivnější. Ale jinak vás stále někdo prudí, musíte si hlídat váhu, což byl u mě v pubertě problém, protože jsem přirozeně nabrala. Naštěstí jsem v tomhle ohledu byla lehkovážná, bylo mi to tak nějak jedno, raději jsem chodila na konzervatoř a věnovala se herectví.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený České dráhy (@ceskedrahy)

Mají tyhle dvě profese něco společného? V modelingu taky musíte udržet výraz...
To ano, ale oproti herectví se mi to zdá jednodušší. Tím nechci modeling znevažovat. Jen mám pocit, že mě tento svět míjel. Nikdy jsem se mezi modelkami a vším tím oblečením asi necítila úplně dobře.

Modeling klade na ženy velké nároky, jak je tomu u herectví?
Myslím, že se u herců obecně apeluje na to, aby byli v dobré kondici, nějak se udržovali fit, i když to není podmínka. Určitě se na vzhled tady neklade takový důraz jako třeba v Americe. Herec by měl ale mít tělo tak nějak zaplé. Já se osobně na sebe v televizi nerada dívám. Vždycky mi přijde, že vypadám nejhůř na světě. Je to pro mě pokaždé určitý šok, ale pak si řeknu: „Buď v klidu, je to jenom role, obraz, jsi namaskovaná, nejsi to ty.“

Byla byste ochotná kvůli roli podstoupit nějakou výraznou změnu?
Dokonce bych si to přála, byla by to pro mě výzva. Z velkých změn jsem nadšená.

Co kdyby vám režisér řekl, ať přiberete třicet kilo?
To už je hodně! Byla bych ochotná si klidně oholit hlavu nebo přibrat, pokud bych věděla, že je na takový závazek čas, že budu pod odborným dohledem, a určitě bych zohlednila i honorář. Jestli se od herce očekává výrazná proměna, mělo by to být finančně ohodnocené. Přibrat třicet kilo, to si úplně neumím představit. Ale těch deset nebo patnáct kilo navíc bych zvládla v pohodě!

Musela jste se kvůli rolím učit i něco neobvyklého?
Kvůli natáčení Aristokratky ve varu jsem se učila jezdit na velkém historickém kole. Kvůli jiné roli jsem pak brala lekce pole dance, takže jsem byla samá modřina. Měla jsem šest lekcí a teď budu točit zase film, kde se mi tenhle druh tance bude hodit, takže mě čekají další hodiny. Jinak se ale hodně disciplín učí na konzervatoři i na DAMU. Třeba tanec, akrobacie, jízda na koni nebo šerm. Zkoušku jsem třeba dělala z kotoulu s talířem.

Vadí vám škatulkování u herců? Vy sama jste hrála rebelky, drsňačky, ale i citlivé holky. Tudíž tohle téma asi neřešíte?
U sebe skutečně nemám pocit škatulkování. Mezi moje výrazné role patří rosnička Andrea z Dobré ráno, Brno!, ale i Alena ze Zlaté labutě, a obě jsou úplně jiné. Možná některé charaktery spojuje jistá bezprostřednost nebo poťouchlost, což mi je vlastní, ale jinak mám pocit, že mě obsazují do pestrých rolí, a jsem za to vážně ráda. Asi by mi přišlo trochu smutné hrát pořád dokola to samé.

Učila jste se hrát i v Polsku, kde máte předky po tatínkovi. Je nějaký rozdíl v herectví tam a u nás?
Například mají jiný pohled na humor. Bylo pro mě hodně zajímavé v Polsku pozorovat, jak funguje humor na jevišti. Tady uděláme vtip a diváci na něj většinou hned reagují, smějí se nahlas, a je to takové uvolněné. Zkrátka jdou herci víc na ruku. A herci jejich smích chtějí. V Polsku udělá týpek na jevišti suchý vtip, úplně ho přejde, a jestli se divák zasměje nebo ne, to ho nezajímá, neřeší to. Ten jejich způsob humoru je takový pro mě racionálně neuchopitelný.

O vaší profesi se ví, že je nestabilní. V jednu chvíli je práce hodně, pak se zase čeká na nabídky. Vy sama jste prý po Českých lvech měla práce až nad hlavu a nedělalo vám to dobře. Změnilo se to?
To bylo spíš období před. Po škole jsem si toho chtěla vyzkoušet co nejvíc a narazila na limit. Takže ano, změnilo se to. Podařilo se mi víc cestovat, za což jsem moc vděčná. Tahle nestálost prostě k téhle profesi patří. Někdy je toho víc najednou a pak zase půl roku nic. Nejdůležitější pro mě teď je udržovat si nadhled.

Ve hře Časokryt, která měla v Divadle Na zábradlí premiéru v únoru, se lidé léčí pomocí minulosti. Po ztrátě paměti se mohou vrátit do svého šťastného období. Líbí se vám tenhle námět? Do které doby byste se chtěla vrátit vy sama?
Ti lidé se vrací do svého mládí, ale zároveň celé země v Evropě se vrací do minulosti a tématem je i jistá neponaučitelnost, naivita, nostalgie a opakování chyb. Všichni se tam chtějí vracet do doby svého mládí, kterou si idealizují. Já sama bych se ale nikam vrátit nechtěla.

Naposledy jste byla s batohem ve Vietnamu. Nebojíte se na svých sólo cestách?
Jsem dost opatrná, například se občas bojím komunikovat s cizími lidmi. To je dáno asi tím, že tak ráda poslouchám true crime podcasty. Zároveň je určitá míra naivity a spontánnosti u cestování důležitá, protože pak člověk může zažít autenticitu a nespoutanost. To je asi balanc, který ještě hledám.

Jaká místa byste ráda prozkoumala?
Určitě Peru, Jižní Ameriku. Zanedlouho se chystám do Japonska a s maminkou do Egypta po památkách. Hodně se mi líbilo v Gruzii, takže by mě lákala i Arménie. Dá se říct, že mám ráda dobrodružné cesty. Zároveň je fajn se na dovolené trochu poválet.

Hra 50 démonů čtverečních v divadle Archa, ve které účinkujete, je parodií na horory a sitcomy. Myšlenkou je, že kromě strašidel můžou rodinu zničit i špatné mezilidské vztahy. Souhlasíte?
Určitě. Myslím si, že zdravé vztahy jsou základ. Všímám si i na sobě, jak jsem psychicky v pohodě, když je všechno kolem mě čisté a komunikace s mými nejbližšími funguje, nedochází k nějakým nedorozuměním. Je to pevný bod v mém životě. Musím zaklepat, že mám štěstí na dobré vztahy, nejen v rámci rodiny. Rodiče mě odmala podporovali ve všem, co jsem chtěla, a byli velmi svobodomyslní.

Na scéně jste už deset let. Jakou radu byste dala mladičké Simoně, která nastupuje do Ordinace v růžové zahradě a ocitá se na začátku kariéry?
Aby se tolik nestresovala a nesnažila se některé věci uspěchat. Všechno má svůj čas, nejen v herectví. A aby se nebála důvěřovat svojí ženské intuici, protože ta ji pokaždé dovedla do správného cíle.

Začíná jarní období. Na co se teď nejvíc těšíte?
Já se po těch dlouhých zimních měsících vždycky těším už z toho, že přijde jaro. Že všichni tak nějak rozkveteme, máme lepší náladu, usmíváme se. Těším se, až se nebudu muset schovávat před počasím. Na deku v parku, výlety i grilovačky. Ráda na jaře pracuju, protože na konci směny bývá světlo a člověk má chuť ještě něco podniknout. A taky se těším, až budu zase nosit šaty a sukně.

Co vám naposledy udělalo radost?
Že můžu pracovat v Divadle Na Zábradlí. Je to pro mě inspirativní prostředí. Chyběl mi stálejší kolektiv a tady je mi moc hezky. Taky že se mi podařilo cestovat a získala jsem díky tomu i nové přátelství.

Text: Eva Fraňková
Foto: Lenka Hatašová, Monika Navrátilová, archiv TV Nova, Bontonfilm, Martin Špelda, Evolution Films / Zuzana Panská, Film Gate / Roman Černý, Česká televize / Ivo Dvořák