Tereza Kostková: Ráda bych mluvila s Malým princem

Za sebou má další rok plný práce, nových výzev i radostných chvil strávených s rodinou. A na prahu padesátky působí Tereza Kostková vyrovnaně a spokojeně. O blížícím se životním jubileu mluví s nadhledem, který je jí vlastní: „Číslo je jen číslo, důležité je, že tady pořád jsme.“

Jak byste zhodnotila rok 2025? Přinesl vám nějaké změny nebo chvíle, na které ráda vzpomínáte? 

Myslím, že každý rok nebo okamžik něco přinese, ať už je to něco pěkného, nebo důležitého. Nejsem asi úplně zvyklá bilancovat, vnímám to přirozeně. Ale samozřejmě, že novoroční zastavení nám umožňují podívat se, co se do nás zapsalo trochu víc. Mám pár takových drobných radostí, na které budu ještě dlouho s úsměvem vzpomínat.

Podělíte se s námi?

Je to společná rodinná dovolená i s mými rodiči, pak oslava synovy plnoletosti v naší původní rodinné sestavě, dále můj soukromý výlet do Bretaně, ale i moc pěkná práce na filmu Dokonalý den i zajímavý krátký návrat do Ordinace v růžové zahradě po šestnácti letech. A když jsem u těch návratů, tak zmíním i radost, že se do naší milé inscenace Čas pod psa v Komorním divadle Kalich vrátily po porodu Eva Podzimková a Máša Málková – jsme taková vzájemně oblíbená trojka. 

Diváci vás mohli vidět také v pořadu Možné je všechno. Bavila vás improvizace? 

To mě neskutečně bavilo. Některé věci jsem fakt nikdy předtím nedělala, jako třeba improvizovat serenádu. Stejně jako jsem až do letošního podzimu nikdy nestála v hale pro šestnáct tisíc diváků, takže i na O2 arenu jako završení StarDance tour ráda vzpomínám.

Máte nějaké rituály, které se každý rok opakují? 

Jsem moc ráda, že se mi každoročně opakují divadelní letní prázdniny. I když už se délkou zdaleka nepodobají těm školním, tak stále držím více než měsíc volna. Také ráda s koncem sezony a teď nově i v čase adventním pořádám divadelní blízká setkání. Zařídit si v hukotu a provozu čas, kdy se spolu zastaví lidi, co se mají rádi, a chvíli se nikam nespěchá. 

Za pár měsíců oslavíte padesátiny. Jak vnímáte jako žena tohle číslo? 

Řekla bych, že normálně. Nezabývám se vůbec nijak věcmi, které neovlivním, a číslovka mého pobytu na světě je jedna z nich. Já jsem spíš vděčná, že to tak je… Jistě chápete, jak to myslím. Vnímám to jako dar, ne jako újmu.

Působíte dojmem, že jste ve velmi dobré kondici. Máte i nějaké prohřešky proti zdraví?

Asi jenom nepravidelnost, což je bohužel běžný nešvar herecké profese. Myslím, že i můj pitný režim by si vám postěžoval, kdyby mohl. Stejně jako spánek, který v určitých částech roku dost zanedbávám. I cvičení a vědomý pohyb je u mě sice velmi oblíbená, ale zároveň nedisciplinovaná a projekty cloumaná záležitost. Ještě že chodím pravidelně venčit psa! Ale když můžu, tak ráda plavu, neštítím se fitka a vůbec ze všeho nejraději chodím. Takže když to jde, odbavuji provoz dne bez auta.

V seriálu Jedna rodina jste si zahrála pohodářku Petru, která vaří domácí marmelády. Vy sama jste prý vášnivá kuchařka. Na jaký svůj výtvor jste obzvlášť hrdá?

Ráda bych se časem naučila dělat vlastní sirupy, na ty mám zatím kamarádku, ale moje seriálová postava Petry Tejkalové mě přivedla k výrobě domácích marmelád. Kdekdo ji ode mě dostává jako vstupní dárek. Jinak když mám čas, tak peču a vařím moc ráda. Teď se zrovna chystám na kančí ragú podle receptu Marka Fichtnera, kanec je čerstvě ulovený mým blízkým kolegou a myslivcem Alešem Hámou – takže v podstatě je to týmová práce. A aby toho nebylo málo, a dokonce se i pomohlo, budeme v prosinci s Markem spolu vytvářet předvánoční pokrm, který se bude prodávat v restauraci Červený jelen a výtěžek půjde na SOS dětské vesničky, jichž jsem už mnoho let patronkou. 

Dlouhé roky moderujete po boku Marka Ebena taneční show StarDance. Kdybyste měla popsat atmosféru StarDance třemi slovy – které by to byly? 

Kouzlo hudby, dřiny a okamžiku… Jestli nevadí, že nejsou tři?!

Účastníci StarDance často říkají, jak je účast v soutěži fyzicky i psychicky náročná. Fungujete tam pro ně i trochu jako psychická opora?

Věřím, že pro ně s Markem jistou psychickou oporou skutečně jsme. Vnímáme to, čím procházejí, a určitě je dokážeme ocenit! Modřiny jim to úplně nezahojí, ale pomůže je to nést.

Kromě moderování StarDance jste dlouholetou moderátorkou v Českém rozhlase, kam si zvete každý týden zajímavé hosty. V čem je pro vás moderování v rozhlase jiné než televizní show?

Skoro vším. Jediné, co je společné, že v obou případech jde o živé vysílání. A toho jsem z podstaty velký fanda! Rozhlas má v sobě o poznání větší intimnost a samozřejmě i čas dostat se hlouběji k tématu. Je to také mnohem více novinařina – v rámci rešerší, přípravy i vnitřní stavby rozhovoru. Světla a zvuky neodvádějí pozornost, je to fokus jen a jen na mluvené slovo. V televizní show je důležitý celý ten komplex naráz – každá věc musí jak malý puzzlík zapadat do druhého a výsledkem je pak třeba krásná podívaná! Vaší zodpovědností je tedy nejen svou plochu naplnit, ale také ji nepřekročit a ctít i nezbytný podíl ostatních složek. 

Míváte někdy pocit, že vlastně nevíte, na co se stále ptát? 

V rozhlase hosta na základě přípravy bedlivě poslouchám a reaguji spontánně na to, co říká, co mě zajímá a co mě k tématu, které chceme přinést do veřejného prostoru, napadá. Je to prostě obojí dohromady, bez přípravy se interview neobejde, ale otázky předem napsané nemám. Pokud bych nevěděla, na co se zeptat, tak bych to řekla nahlas, ale zatím se mi to nestalo. Když někoho opravdu vnímáte, tak to, troufám si říct, vždycky víte. A ve StarDance je ta podstata vlastně dost obdobná, jen na menší ploše. 

Řekla byste o sobě, že jste perfekcionistka?

To si myslím, že tedy fakt nejsem. Už proto, že mi to nikdy nikdo nevyčetl! Jen tedy věci zásadně neflákám. Marmeládou počínaje, povídáním s hosty nebo hraním divadla konče. Na půl to dělat neumím.

Kdybyste měla možnost pozvat si do Blízkých setkání jakéhokoli hosta, který už nežije – kdo by to byl?

Mě by bavil Jung i Einstein a Johana z Arku, ale taky děda a babička i maminka z tátovy strany, které jsem nepoznala. A třeba i Máří Magdalena by mohla být skvělý host, a taky Karel Čapek a Malý princ.

Prý jste velká milovnice vlaků. To jste mě potěšila.

Je to tak, vlak je můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Mám ráda běžné linky, lokálky, zahraniční spoje, TGV, ale i spací vlaky, kde si s sebou berete auta. Procestovala jsem tak svého času pořádný kus Evropy. Byla to velká záliba mého prvního manžela a geneticky i prakticky to po nás podědil i syn. Zážitků s vlaky mám hodně, ovšem i takové, kdy ve Francii průvodčí usoudil, jen proto, že jsem cestovala sama, že v nočním kupé potřebuji jeho doprovod a služby nad rámec jeho pracovních povinností. Šeredně se zmýlil a málem přišel na řadu i caser (obranný sprej). Ale dobře to dopadlo pro oba... Ve finále jsem uspěla s vysvětlením jeho zásadního omylu. Klika, že mluvím francouzsky.

Text: Eva Fraňková

Foto: Lenka Hatašová, Česká televize a archiv Terezy Kostkové