Bez plánů napříč Dominikánou

Nepřilétáme do Dominikánské republiky za dokonalým obrazem exotické dovolené. Nechceme zůstat jen zavřeni v resortu mezi pláží a bazénem. Proto hned po příletu do Punta Cany sedáme do půjčeného auta a bez pevného plánu vyrážíme napříč ostrovem. Chceme poznat Dominikánu takovou, jaká opravdu je.

Punta Cana. Místo, kam každoročně míří tisíce turistů za jediným cílem – ležet na lehátku a na chvíli vypnout. My ale od začátku víme, že do této skupiny nepatříme. Je teplý podvečer a stojíme s batohy u přepážky autopůjčovny. Čas tu plyne jinak. Nikdo nikam nespěchá. Úsměvy jsou milé, ale tempo neúprosně pomalé. Jako by nám někdo hned na začátku naznačoval: zpomalte, tady se jede podle jiných pravidel. 

Když konečně vyrážíme s vypůjčený vozem, vzpomínáme na varování známých, kteří nás před cestou připravovali na místní provoz. Trochu se usmíváme – zatím nám to totiž připadá jako pohoda. Ale tušíme, že tohle je jen začátek. Že skutečnou Dominikánu teprve poznáme. 

Za volantem jen pro odvážné

Ráno se naplno probouzíme do reality místních silnic. Některé úseky připomínají tankodrom, jinde silnice mizí úplně a mění se v prašnou cestu plnou děr. Ve městech a vesnicích nás zpomalují retardéry – často tak nenápadné, že je zaregistrujeme až na poslední chvíli. Oficiální rychlost? V obci sotva padesát, mimo ni kolem osmdesátky, na dálnici maximálně sto. Pravidla tu mají ale nejspíš orientační charakter.

Když nás zastaví policie, a ta naprosto přesně rozpozná cizince za volantem, ukazujeme doklady a situace se mění ve zvláštní vyjednávání. Částka, kterou po nás chtějí, se během několika minut dokáže výrazně snížit – někdy až na zlomek původní sumy. A pak je tu ještě jízda v noci. Po setmění se po krajnicích i přímo po vozovce pohybují lidé, často bez jakéhokoli osvětlení, mezi nimi běhají zvířata. Proto nechceme zbytečně riskovat a za tmy raději nevyjíždíme. 

Strmé kopce i jeskyně divů 

Ráno zamíříme k hoře Montaña Redonda, o které jsme slyšeli, že nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů široko daleko. Volíme levnější vstup, a místo autem se vydáváme nahoru po svých. Po náročném výšlapu se před námi otevře výhled, který bere dech. Krajina se rozprostírá do všech stran, sytě zelená, živá, a na horizontu se třpytí modré moře. Vítr tu příjemně fouká a jako by odnášel všechnu únavu, kterou jsme si s sebou vynesli. Obrovské houpačky, na kterých se lidé vznášejí nad krajinou, různé dřevěné konstrukce a vyhlídky, restaurace, kde si můžete sednout a jen se dívat. Ten výhled je nezapomenutelný.

Pokračujeme dál a jen pár metrů od hlavní silnice odbočujeme na nenápadnou cestu. Bez výrazných cedulí, bez davů turistů se právě tady skrývá místo, na které by člověk z hotelové pláže jen těžko narazil – jeskyně Cueva de las Maravillas (Jeskyně divů). Je přístupná pouze s průvodcem, a tak se přidáváme k malé skupince a necháváme se vést dovnitř. Jakmile sestoupíme pod zem, svět se na chvíli ztiší. Vlhký vzduch, tlumené světlo a zvláštní klid. Malby na stěnách, které zde zanechali původní obyvatelé, jsou převážně černé a červené a zachycují lidské siluety, zvířata, ale také rituální motivy a abstraktní symboly. Je zřejmé, že jeskyně nesloužila jen jako úkryt, ale měla hluboký duchovní význam a sloužila k rituálním účelům.

Chudí, klidní a veselí

Opouštíme ticho jeskyně a vydáváme se dál po silnicích směrem k části Bayahibe. Tady nás čeká něco úplně jiného. Vyrazíme lodí na slavný ostrov Saona, který je symbolem tropického ráje a zároveň místem, kde se natáčí populární reality show Survivor. Cesta vesničkami je zároveň malou lekcí z reálného života Dominikány. Míjíme jednoduché, často malinké domky, prádlo sušené na svodidlech u silnic, na ostnatých drátech, které tvoří většinu plotů. Vidíme lidi, kteří sedí kolem svých domů na plastových židlích, hrají domino, usmívají se a nikam nespěchají. I když je tu chudoba zřejmá, jejich klid a veselí jsou nakažlivé. Školní docházka tu není povinná. Vysoká negramotnost a všudypřítomné odpadky tu připomínají, že skutečný život Dominikány není jen pohlednicová idyla.

Metropole plná kontrastů 

Naše další cesta vede do hlavního města. Santo Domingo – právě podle něj získala jméno celá země. V historické části, známé jako Zona Colonial, se procházíme uličkami lemovanými koloniálními budovami, kostely a náměstími, které připomínají dobu, kdy byla Dominikánská republika kolonií. 

Na plážích ve městě mě ale překvapí nepořádek a odpadky, které kazí jinak malebné prostředí. A navíc, koupání zde prakticky nenajdete, protože Santo Domingo je spíš rušné město než plážová destinace. Moderní části města jsou plné kaváren, obchodů a shonu běžného velkoměsta. 

Místní MHD tu nabízí i něco neobvyklého, lanovku Teleférico de Santo Domingo, která není jen turistickou atrakcí, ale plnohodnotnou součástí dopravy ve městě. Kabiny jezdí neustále v krátkých intervalech, takže se dlouho nečeká, a navíc lanovka nabízí pohled na části města, kam se turista běžně nedostane – včetně velmi chudých čtvrtí. Z lanovky sledujeme, jak kontrastně vedle sebe stojí honosné i velmi jednoduché stavby.

Ráj pro vodní zábavu 

Přesouváme se dále na sever, směrem k Sosua a Cabarete. Hned po příjezdu cítíme, že tu atmosféra je opět trochu jiná – městečka jsou turisticky vybavená a viditelně sem míří lidé s cílem aktivní dovolené. Cabarete je proslulé jako ráj kiteboardingu a windsurfingu – pláže jsou otevřené, moře divočejší, s většími vlnami, které lákají zkušené sportovce i začátečníky. Na pláži vidíme školy kitingu, instruktory, kteří učí, jak ovládat draky, a barevné plachty rozprostřené na vodě, což celé místo činí živým a barevným. 

Slyšíš dech velryb? 

Vracíme se zpět směrem k Samaná, odkud nás malá loďka vezme na pozorování velryb. Jsem překvapená, jak nedaleko od břehu lodě zastavují, motory utichají. Nechce se mi věřit, že tam někde už budou. Na vodě je asi šest lodí naplněných turisty. 

A najednou to přijde. Plujeme bez motoru na hladině a před námi se objevují ohromné hřbety velryb. Slyšíme jejich dech a vidíme, jak při výdechu tryská voda do vzduchu. Jsou obrovské, a přitom tak ladné, když jejich mohutné ocasní ploutve vystoupí nad hladinu a elegantně se ponoří zpátky do moře. Ten okamžik je dechberoucí. Pocit vlastní malosti a zároveň úcty k jejich kráse je nepopsatelný.Je to silný moment, který v nás ještě dlouho doznívá. Možná právě proto působí jako přirozený závěr celé naší cesty. Pomalu se vracíme zpět do Punta Cany a tentokrát už nikam nespěcháme.

Text a foto: Kateřina Konvalinová 

IG: svet_v_klobouku