Homesharing – mnohem víc než sdílení domova

Pomůžete hned dvojnásobně. Postaráte se o dítě s mentálním postižením, zatímco jeho rodiče si díky vám od náročné péče chvíli odpočinou. To je smysl homesharingu. Nejde o hlídání, je to budování důvěry, vztahu a poznávání jiných rodin. 

Stala jsem se tetou Tádi, když mu byly tři roky. Nejdříve jsem měla obavy – co když mu nebudu rozumět nebo co když to nezvládnu? Organizace zprostředkovávající homesharing na to ale pamatují. Já se spojila s Centrem pro komunitní práci střední Čechy (CPKP), které hostitelům nabízí důkladnou přípravu a zázemí. Nechyběla ani seznamovací návštěva u rodiny. Jakmile jsem k ní domů přišla, všechno ze mě spadlo. Bylo to, jako když jdu na návštěvu ke kamarádce, která má malé dítě. Jen je jiné. Táďa má několik špatných genů, které mají co do činění s autismem a mentální retardací. I teď v šesti letech má stále problém s chůzí a koordinací. Cítí frustraci, když není po jeho. Když je hodně zacyklený, nevnímá okolí. Přestože je velmi přátelský, neumí s dětmi navázat kontakt. 

Homesharing pro mě není jen pomoc druhým, je to dar pro mě samotnou.

Tiché doprovázení plné rituálů

Táďa bydlí v jiném městě než my. Ráno si ho vyzvednu u nich na zastávce a vyrážíme vlakem k nám domů. Cestou máme přestup na velkém nádraží, kde spolu tři čtvrtě hodiny sledujeme vlaky. To je jeho oblíbená činnost. Vlaky jsou pro něj nejen zálibou, ale i způsobem, jak vnímat svět. Je zcela ponořený do pozorování beze slov. Já ho jen tiše doprovázím. 

Doma máme své rituály. Nejdřív dá našemu Brokovi mňamky, které mu přiveze v batůžku. Pak děláme spolu palačinky, které si sní u seriálu Pat a Mat. Po jídle vezme vodítko a to znamená, že jdeme ven. To už se blíží i čas příjezdu rodičů. 

Porozumění beze slov

Táďa moc nemluví, ale rozumíme si i beze slov. Vnímá svět jinak – hlouběji, soustředěněji. A já díky němu taky zpomalila. Homesharing pro mě není jen pomoc druhým, je to dar pro mě samotnou. Díky přípravě na hostitelství jsem pochopila víc o vývoji a chování dětí s autismem. Přestala jsem se na tyto děti dívat s lítostí. Jsou šťastné ve svém světě. Jsem teta Brok, která vytvořila krásný vztah s úžasným klukem. Rodiče mi důvěřují – a to je pro mě nejvíc. 

Občas se k nám připojí i můj manžel, kterého Táďa bez váhání přijal. Moje rodina i přátelé mě podporují. A hlavně věří v to, co dělám. 

Pocit k nezaplacení

Homesharing není těžký, ale není pro každého. Chce to trpělivost, empatii a otevřenost. Ten pocit, že někomu pomáháte a on vám to vlastní formou vrací, je k nezaplacení. A proč o tom píšu právě sem, do železničního magazínu? Protože vlaky jsou tichým hrdinou našich setkání. Jsou součástí našeho rituálu, naší cesty i spojení mezi světy. Železnice nás vede – doslova i obrazně – k sobě navzájem. Pečujících rodin je ve Středočeském kraji nespočet, ale hostitelů je stále málo. Věřím proto, že pro kolegy nebo cestující může být tento článek inspirací. Zkuste to, stojí to za to.

Text: Lenka Vaverková

Autorka o sobě: „Pracuji ve Správě železnic jako výpravčí ve Slaném a díky vícesměnnému provozu mám více času na rodinu a svoje aktivity. V dobách „korony“ jsem se stala dobrovolníkem Charity pro nakupování potravin pro seniory. Později jsem na Facebooku viděla prosbu organizace CPKP střední Čechy, která sháněla hostitele, kteří netradiční formou pomůžou rodinám pečujícím o děti s mentálním postižením. To je přímo pro mě! Miluji děti, ale ty naše už jsou větší a tolik mě nepotřebují. Tak jsem se poradila s rodinou a klikla na odkaz. Absolvovala jsem přípravu, která byla velmi přínosná. Nahlédla jsem díky němu úplně do jiného světa a stala se hostitelkou homesharingu a součástí nové komunity.“