Lužná na prahu změn. Co můžeme čekat?

Centrum historických vozidel v Lužné u Rakovníka prochází přerodem v Nadační fond Svět železnice. Pro mnoho z nás je historické dědictví našich drah, z něhož suverénně nejširší část spravují právě České dráhy, srdeční záležitostí, a tak je celé téma poněkud citlivé. Proto magazín Železničář dal co možná nejširší prostor výkonnému řediteli fondu Matěji Hornovi, aby odpověděl na otázky, které éterem běží nejčastěji.

Celý proces je logickým vyústěním dění na tuzemské železnici v posledních letech. Přestože si České dráhy váží historického dědictví, v současných podmínkách je čím dál složitější odůvodnit významné množství investic, jež jeho správa vyžaduje. A to zejména uprostřed tlaku na co nejefektivnější fungování firmy v prostředí nabídkových řízení na dopravní obslužnost, kde rozhoduje převážně co nejnižší cena.

Proto vznikla idea udržet vliv nad osudem všech našich technických památek, zároveň ale vytvořit prostor pro nové zdroje financování a ideálně jejich soběstačnost a další rozvoj v rámci nadačního fondu. Jak to tedy je s likvidací vozidel, které se mnozí příznivci historie obávali, co můžeme čekat od rozvoje areálů v Lužné nebo Olomouci či jaký formát fungování nostalgie se chystá, nastiňuje Matěj Horn, v drážním prostředí dobře známý dlouholetý šéf Království železnic. 

Pamatujete si, kdy jste byl v Lužné poprvé?
Vzpomínám si, synkovi tehdy byly asi čtyři roky. Vzhledem k tomu, že mu teď je jednadvacet let, takže už to nějaká doba je.

Když sem teď přijedete a podíváte se na areál muzea – co byste na první dobrou chtěl změnit?
Určitě jednu věc. Nezaměřovat se úzkoprofilově, ale být tu pro všechny. Nebo ještě přesněji – chtěl bych hlavní zaměření posunout od odborné veřejnosti a fanoušků železnice k rodinám s dětmi, školám, tedy abychom byli otevřenější širšímu publiku než nyní. Rodiny s dětmi jsou ostatně nezbytností, aby areál ekonomicky chytil nový dech a mohl se v klidu rozvíjet, posouvat kupředu.

Chtěl bych hlavní zaměření posunout od odborné veřejnosti a fanoušků železnice k rodinám s dětmi, školám.

Udržet pozornost dětí je poměrně složité, jak toho chcete docílit?
Uplynulých patnáct let jsem se snažil udržet pozornost dětí, teď se vlastně jen přesouvám od měřítka 1 : 87 k 1 : 1.

Děti udrží pozornost nějakých patnáct minut u činnosti, která pro ně bude zajímavá, ideálně interaktivní. Bez interakce to nejde. Nechci na exponát koukat, ale chci ho zažít. Podstatné jsou kolikrát drobnosti. Audiovizuální technika nám mašinku může rozsvítit, zahouká, vytvoří dojem roztopeného kotle, vymyslet se ostatně dá i dýmající komín. Jakmile to bude na tlačítko, tak ty děti máme.

Je to samozřejmě jeden z příkladů, pomohou nám hry, hřiště, zahradní železnice, prostě nakombinovat více atraktivních prvků tak, aby se z návštěvy Lužné stal pro rodinu plnohodnotný celodenní výlet a strávili tu nějaké tři hodiny, které se budou bavit.

Kdy to bude vidět?
Jako nadační fond přebíráme objektů více. Nejen Lužnou, ale také areál v Olomouci, Valašském Meziříčí a remízu v Bechyni. První v pořadí větších změn zřejmě bude objekt v Olomouci, kde by mělo dojít k výrazné revitalizaci patrně v rámci PPP projektu. Tedy tak, aby stavba byla provedena ihned a byla splácena z výnosů od návštěvníků. Plán, jak budou areály v Olomouci a Lužné vypadat, chci mít hotový do konce roku.

Olomouc bych rád posunul na úroveň jakéhosi národního železničního muzea pro Moravu, Lužná by se měla stát jakýmsi zábavním železničním parkem pro rodiny. Zároveň ale říkám, že nechci žádný lunapark bez většího vztahu k dráze, to ne. Ale chceme být přijatelní pro děti a neurážet odbornou veřejnost – tak, aby obě strany udělaly pomyslný krok k sobě a ani jedna se za to nemusela stydět.

Lužná má u velkých akcí trochu problém v tom, jak civilizovaně pojmout větší množství lidí. Nikoli tedy z hlediska samotného areálu, ale jejich příjezdu. Co s tím?
Nebude to nic jednoduchého, ale základem je debata se samosprávou, kterou jsme už začali. Jak s krajským úřadem, tak obcí, resp. paní starostkou. První signály jsou pozitivní, jak ale bude vypadat například parkování, to bude ještě předmětem debaty.

Rádi bychom sem dostali návštěvníky také jinak než autem a já pevně doufám, že se nám podaří v sezoně muzea prosadit pravidelné víkendové vlaky, které budou součástí dopravní integrace. Nabízí se retro souprava vedená Bardotkou s ETCS. Cílem je každopádně dopravní služba, nikoli primárně prezentace historických strojů, ta bude mít prostor o vybraných víkendech spíše z Lužné směrem dál v rámci provozního konceptu, který známe. Ostatně celý proces transformace do nadačního fondu není žádná revoluce, primární je možnost získat vícezdrojové financování. Zejména v letošní sezoně se tedy nějaké dramatické změny opravdu nechystají, přerod bude spíše postupný.

Struktura Nadačního fondu je vystavěna tak, aby přijal vozidlový park a lokace od Českých drah a hledal co nejracionálnější využití. To může být i kooperací s externími spolky a partnery. Technicky budeme u každého vozidla, a těch budeme přebírat kolem 400 kusů, rozhodovat střednědobě. Je to strašný fičák, těším se, až se věci trochu zklidní, dojde k přerodu, ale hlavně tu uvidíme spokojené návštěvníky.

Jaký výhled mají muzejní vozidla? Kolik jich je reálné udržet, je cestou i spolupráce s externími spolky?
Struktura Nadačního fondu je vystavěna tak, aby přijal vozidlový park a lokace od Českých drah a hledal pro ně co nejracionálnější využití. To může být ve vlastní režii, ale i kooperací s externími spolky a partnery.

Technicky budeme u každého vozidla, a těch budeme přebírat kolem 400 kusů, rozhodovat střednědobě. V rámci podnikatelského záměru chceme garanci pětiletého fungování tak, abychom měli dostatek času opravdu u každého stroje dobře zvážit, jaký účel a potenciál pro nás má. A to ne teď, ale s ohledem na budoucí plány a fungování. Protože pokud bychom se rozhodovali optikou současnosti, pro spoustu vozidel by to byla konečná stanice, zatímco u střednědobého výhledu můžeme u řady z nich zjistit, že své efektivní využití mít mohou.

U vozidel, u kterých provozní či expoziční potenciál ve středním horizontu nenalezneme, budeme právě hledat vhodné partnery mezi spolky a dalšími partnery. Ideálně bychom jim vozidla poté neprodávali, ale pronajímali, protože základem je udržet sbírku vcelku. Jak se něco prodá, tak zmizí vazba k vozidlu. Teprve to, co zbude, bude předmětem debaty, co má či nemá smysl zachraňovat a bohužel skončí lépe jako náhradní díly, hůře v nenávratnu prodejem či likvidací. Já se ale budu snažit, aby se tento smutný konec týkal co nejmenšího množství strojů. Nejlépe žádného, ale nějaké tam patrně budou, to je třeba si upřímně říct. Na druhou stranu onen střednědobý horizont nám dává dobré možnosti takový potenciální seznam co nejvíce zúžit.

Smyslem založení Nadačního fondu je mimo jiné také možnost dosáhnout na zdroje financování, na které by České dráhy dosáhnout nemohly. Kde se dají najít?
Když byla nostalgie pod hlavičkou Českých drah, mělo to svou výhodu v zázemí největšího dopravce. Ale mělo to i zřejmé nevýhody, řada institucí se ze své podstaty a statusu Českých drah do financování nostalgie nemohla zapojit. Naopak jakýkoli nadační fond je z podstaty určen k tomu, aby něco takového bylo možné.

Další příležitosti chceme hledat v regionech, protože víme, že tam jsou. Dám dva jednoduché příklady – v rámci Prahy můžeme navázat spolupráci s agenturami, které provozují lodní turistickou dopravu. Loď doveze skupinu například do Davle, kde je bude čekat parní vlak. Ale ať nejsme jen v Praze, totéž se dá vymyslet kolem Baťova kanálu. Kus od bechyňské remízy je zámek, který se také snaží dělat aktivity pro děti. Pokud někde základní turistická infrastruktura funguje a jsou poblíž koleje, dává velký smysl vše provázat a přesunout program rovněž na palubu vlaků. Lidé si pak nebudou kupovat jízdenku na prostý přesun, ale vstupenku na zážitek. A hodnota takové vstupenky za zážitkem je mnohem vyšší.

V některých krajích jsou populární různé turistické a nostalgické vlakové linky, je pro vás myslitelné, že se o jejich provozování budete ucházet a najdete v nich další zdroj pro financování flotily?
Určitá cesta to jistě je, nicméně primárním cílem nemá být získávání dotací, ale nastavení fungování tak, aby bylo soběstačné a zdroje přišly ideálně zespodu, od lidí. Se subjekty, které tuto dopravu nyní provozují, ale určitě chceme spolupracovat. A jestli se někde ukáže, že se ze spolupráce urodí i závazková doprava, proč ne.

O stroje patřící Lužné se už nyní stará řada nadšenců, mnohé z nich jsou silně spjaté s konkrétními regiony. Jak jejich činnost do budoucna vidíte?
Za jakýkoli námět z regionů jsme moc rádi a mají podle nás smysl.  A to do té míry, že máme plán na jejich systematickou podporu, samozřejmě po nějakém zhodnocení jejich smysluplnosti, a to nejen z hlediska prosté finanční náročnosti. Dle našich možností pak ty, které se ocitnou nad čarou našich možností, budeme realizovat. Čili jsme regionům naprosto otevření, fungovat pouze na principu našich základních areálů by bylo málo. Svět železnice vnímám jako určitého garanta a partnera pro regionální spolky, který jim zároveň může pomáhat i například metodickým způsobem.

Na co se letos nejvíc těšíte?
Je to strašný fičák, těším se, až se věci trochu zklidní, dojde k přerodu, ale hlavně tu uvidíme spokojené návštěvníky. Největší hodnota celé Lužné a toho, co pod ní patří, je v jejích lidech. A pro ně největší odměna není ta finanční, jakkoli je důležitá, ale fakt, že dělají smysluplnou práci, která přináší radost. To je náš největší motor. A je to odpověď i za mě, nejvíc se těším, až tu uvidím čím dál víc spokojených návštěvníků, zejména dětí.

Tak držíme palce.
Díky!

Vít Čepický
ČD Železničář, jaro/2026