Libor Bouček: Moderování vnímám víc jako službu lidem než vlastní show

Jeho profesionalita, schopnost improvizace a přirozený projev z něj udělaly stálici televizních obrazovek. Během třicetileté kariéry si vybudoval pověst moderátora, který zvládá s elegancí jak zábavu, tak formální události, a patří mezi nejžádanější osobnosti ve svém oboru. Jeho příběh nevypráví jen o úspěchu, ale především o tvrdé práci a absolutní přípravě. Co stojí za charismatem, které strhává davy?

Máme tu léto! Jak trávil Libor Bouček jako kluk letní prázdniny?
Na tohle období vzpomínám rád. S Dismanovým rozhlasovým dětským souborem jsem jezdil na dva týdny na tábor, kde jsme si užili dost zábavy. Postupně jsme projeli všechny kouty Česka, a jelikož tábory probíhaly poslední dva týdny v srpnu, vždycky se tím pro mě léto uzavřelo. Také jsem jezdil za babičkou, která bydlela v pražských Modřanech. Spolu jsme podnikali různé výlety tradičně vlakem. 

Máte v Česku oblíbené místo, kam se i po letech vlakem rád vracíte?
Moc se mi líbí Novohradské hory, tam mám v plánu zajet i s rodinou, staršímu synovi je už pět a mohl by zvládnout takový větší okruh. Chtěl bych si je projít pěkně odspoda od zastávky, co je pod Novými Hrady, a jít až na vrcholky. Když bych měl vybrat místo poblíž metropole, nikdy mě nezklame Kokořínsko – to je vždycky sázka na jistotu. Nejvíce času ale trávím na chalupě, tam bohužel nevede železnice. 

Vyrůstal jste v devadesátých letech, která byla celkem divoká. Měl jste těžkou pubertu, nebo jste byl spíše studijní typ?
Řekl bych, že ani jedno. Na diskotéky jsem nechodil, to mě nebavilo, nebo jsem na to spíš neměl čas. Coby gymnazista jsem buď studoval, anebo pracoval, protože jsem měl tu možnost. Vlastně jsem si vždycky nějakým způsobem přivydělával, v dabingu nebo v rozhlase. Ale kromě toho jsem vyzkoušel i spoustu jiných brigád. Třeba ve starožitnictví. Volný čas jsem vlastně téměř neměl. V devadesátkách mě postihl mamon, chtěl jsem být bohatý středoškolák, abych u spolužaček vzbudil alespoň ekonomickou atraktivitu, když už ne tu fyzickou.

V sedmnácti letech jste moderoval vlastní televizní pořad Žirafa. To muselo mladému klukovi celkem zdvihnout sebevědomí, je to tak?
Nejspíš jsem si myslel, že tomu tak bude. Jenže Žirafa se vysílala živě v neděli v 7:30, kdy spolužačky ještě dospávaly tu sobotní diskotéku, kde já chyběl. Šlo o pořad pro děti, tudíž cílová skupina holek, které jsem chtěl zaujmout svou televizní prezentací, ani nevěděla, že nějaký pořad uvádím. Kromě holčiček jsem zacílil i na skupinu babiček a rodičů. Takže na moje sebevědomí to žádný vliv nemělo. 

Takže jste před spolužačkami vůbec nemachroval?
Já jim psal zamilované básničky, třeba na čtyřicet stran. Byl to takový vyděračský typ poezie. Psal jsem je jedné konkrétní spolužačce, které jsem tím nejspíš zkazil život, a tímto se jí omlouvám. Doufám, že ty listy na mě nikdy nevytáhne. Naštěstí jsem tu sbírku psal pod pseudonymem, takže kdyby se to přece jen dostalo ven, okamžitě svoje autorství popřu. 

Na jaře jste nastoupil do Radiožurnálu, kde moderujete pořad Host. Co pro vás znamenala tahle nabídka?
Řekl bych, že návrat ke kořenům. Jsem fascinovaný budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici, respektive ani ne tak jejím vzezřením jako dějinnými okamžiky a událostmi, které se tam odehrály. Ať už šlo o Pražské povstání a konec války, nebo o rok 1968, který jako téma mimochodem perfektně zpracoval Jirka Mádl ve svém filmu Vlny. Tím, že jsem chodil do Dismanova souboru, patřil Český rozhlas neodmyslitelně k mému dětství, a proto ten návrat teď vnímám jako úplně přirozený. O nabídce vystřídat po dvaceti letech v pořadu Host výbornou Lucii Výbornou jsem tak přemýšlel asi tři vteřiny. 

Neobáváte se, že s moderováním denního vysílání ztratíte kus svobody? Přece jen jste uvázaný na jedno místo.
V pořadu Host Radiožurnálu se střídáme s Janem Pokorným, takže za moderátorským pultem nejsem každé ráno. Zatím nemám pocit, že bych byl nějak svázaný. Respektive, já mám rád být svázaný, například dětmi. Ty teď chodí do školky a za chvíli půjdou do školy, a pro mě je důležité být tady pro ně, být doma. Je to určitý pravidelný každodenní rytmus, který k téhle fázi života patří. Možná, že jsem do rozhlasu mohl nastoupit o rok, o dva později, až půjde Albert do první třídy, ale je to tak, jak je, a jsem za to rád. 

Jste velký sportovní fanoušek, tudíž předpokládám, že si budete zvát často sportovce. Je to tak?
Je pravda, že hned v prvním týdnu mého vysílání přišel rychlobruslař a olympijský vítěz Metoděj Jílek – jeho příběh je pro mě vůbec jeden z nejsilnějších v Česku. Nejen díky jeho excelentnímu výkonu, ale především díky mentálnímu nastavení, které tenhle devatenáctiletý kluk má. Na něj jsem se strašně těšil, a dopadlo to dobře.

S jakými hosty se vám dobře povídá?
Primárně nejdu po lidech, kteří se těší mediální pozornosti měřící se lajky a počtem followerů. V tomhle bych řekl, že je Radiožurnál otevřenější než formáty komerčních médií. Rád bych mluvil vzhledem k nedávnému výročí 150 let od narození Tomáše Bati s přímým potomkem rodu Baťů. Dotknout se verbálně někoho, kdo má v sobě reálnou DNA Bati, to je třeba věc, která mě strašně láká.

Své profesi se věnujete přes třicet let. Pořád se na živé vstupy musíte perfektně připravovat, nebo si můžete dovolit improvizaci?
Důležité podle mě je najít balanc. Ale cítím, že ve chvíli, kdy si nejsem jistý, tak právě příprava je velice důležitá. A čím jsem si jistější a čím víc informací mám, tím víc si můžu pak dovolit improvizovat. Upřímně, svoji práci vnímám jako službu lidem, ne jako vlastní exhibici. To znamená, že se musím připravit a přemýšlet nad tím, co by zajímalo mého klienta, tedy diváka, divačku nebo posluchače a posluchačku. Musím najít ten správný střed. Člověk potřebuje mít precizní přípravu, aby z té obrovské skrumáže informací dodal tu správnou výseč. 

V dubnu jste moderoval Ceny Anděl. Jak vlastně vypadá váš den před takovou důležitou akcí?
Těmto večerům obvykle předchází generální zkouška, ať už je to třeba Zlatá hokejka, nebo právě Andělé či Český slavík. Na generálce se člověk ujistí v tom, že ví, kde má stát a jak to celé bude probíhat. V den D mě většinou probudí děti, takže to se u mě nic nemění, no a pak se snažím utéct. Hledám klid, protože tím, že jsem připravený a že to máme nazkoušené, tak vím, že si potřebuju jen vybrousit detaily tak, aby byl projev co nejelegantnější. Jinak mám akce s přímým přenosem rád, protože to nějak začne a pak to zase skončí, a já jsem vlastně takový průvodce. 

Zažil jste někdy na pódiu i trapný okamžik?
Asi jich bylo víc, ale já si je naštěstí nepamatuju. Tyhle věci škrtám. Trapně jsem se ale cítil například během vyhlašování České miss, kdy jsem měl strach, že moje budoucí žena vyhraje. Už jsem jí během soustředění nadbíhal, proběhly vzájemné sympatie, a kdyby zvítězila, bylo by to hodně trapné. Proto jsem byl rád, když oznámili, že královnou krásy je jiná Gabriela, ta z Moravy.

Myslíte si, že ženy-moderátorky to mají ve své profesi jednodušší?
Naopak, domnívám se, že holky to mají těžší. Ano, možná můžou použít svoji krásu jako zbraň, ale myslím si, že jinak se setkávají v té naší profesi se stejným úskalím jako ostatní ženy v jakékoli jiné roli. Může tam být například body shaming, obavy z toho, že otěhotní a kvůli tomu nedostane práci. Všechny tyhle věci muži neřeší. Obecně ženy musí ve všech profesích kombinovat dvě entity a dvě pracovní náplně, tedy pokud mají štěstí, všechno se podaří a stanou se maminkami. Ale když děti nemají, pak zase čelí neustálým otázkám na toto téma a společenskému tlaku. Je to těžké. 

Ve své práci jste perfekcionista. Máte tyhle sklony i v osobním životě, třeba co se týče výchovy dětí?
Ne, tam jsem absolutní volnomyšlenkář. Akorát ten čas se snažím plánovat. Coby bezdětný jsem chodil vždycky včas, možná i o několik minut dřív, ale to se s příchodem dětí změnilo. Například dnes ráno jsem chtěl být v rozhlase s předstihem alespoň pěti minut. Jenže když už jsem chtěl odejít, přišel za mnou Albert a měl nutkavou potřebu sdělit mi, jak se na dnešek vyspal a jak je to úplně skvělé, zkrátka si chtěl chvíli povídat. Tak jsem mu věnoval těch pět minut, které mi pak ale chyběly. Jestli mě někdo vyvedl z perfekcionismu, pak právě moje děti. 

Loni na podzim, kdy vám bylo pětačtyřicet, jste začal intenzivně cvičit ve fitku. Bylo to kvůli vlastnímu dobrému pocitu?
Primárně jsem se ke cvičení uchýlil z toho důvodu, aby mi neutíkaly děti. Když máte dvě, a každé z nich se vám rozuteče na jinou stranu, to už vyžaduje kondici. Děti jsou mým hlavním motorem. Občas mám například kvůli dovolené výpadek, to pak můj trenér nemá radost, ale vždycky naskočím zpátky. Cítím na sobě, jak mi pohyb dělá dobře. Člověk se skutečně potřebuje hýbat proto, aby byl spokojený a šťastný. A byť to vypadá jakkoli hrozně, že jdu cvičit v 6:20, tak ten den je pak najednou delší a krásnější.

Text: Eva Fraňková