Chcete vidět dopis, který vlastnoručně psal císař Rudolf II.?

Na psaní listin měli panovníci své písaře. Pokud ale šlo o věc jejich osobního zájmu, sami se chopili pera. Jako třeba císař Rudolf II., když žádal Viléma z Rožmberka, aby k němu poslal slavného alchymistu Edwarda Kelleyho. Originál dopisu teď můžete zhlédnout v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. S návštěvou neotálejte! Jedná se o tak vzácný artefakt, že se v polovině března vrátí do depozitáře.

Dopis je součástí výstavy Od kalamáře k psacímu stroji, která probíhá až do letošního října. Ty nejvzácnější artefakty se ale průběžně obměňují. Návštěvníci tak už mohli obdivovat dopis francouzského krále Ludvíka XIV. císaři Leopoldovi I. a zhlédnou ještě psaní Johanna Wolfganga Goetha či skladatele Antonia Salieriho, kterého – mimo jiné – proslavila jeho filmová (avšak fiktivní) rivalita s W. A. Mozartem.

Zdálo by se, že psací potřeby jsou jen obyčejnými užitkovými předměty. Výstava ale dokazuje, jak vzdálený je tento pohled realitě. Nejenže nabízí průřez historií, který nám dává nahlédnout do vývoje psacích potřeb, ale ukazuje i hotová umělecká díla a cenné sběratelské předměty. „Tady se potkáváme s pověstnou lobkowiczkou vášní pro sběratelství, protože sbírali snad skoro všechno,“ říká s úsměvem kurátor výstavy Petr Slouka a ukazuje na dřevěný vyřezávaný model horkovzdušného balonu: „Dřevěný předmět ve tvaru obrácené hrušky je asi největší kuriozita této výstavy. Jedná se o psací soupravu, kterou údajně vyřezal František Josef Maxmilián z Lobkowicz. V dějinách proslul jako velmi štědrý patron Ludwiga van Beethovena a řady dalších skladatelů přelomu 18. a 19. století. Nicméně byl i velmi nadaným řezbářem. František Josef tento předmět vyřezal jako upomínku na let prvního horkovzdušného balonu bratří Montgolfiérů v roce 1783. Když se na ten náš vyřezávaný balon podíváte, zjistíte, že je to jeho opravdu přesná kopie.“ Chvíli přemýšlím, v čem spočívá ta psací souprava. Dozvídám se, že se vlastně jedná o jakési důmyslné pouzdro. Na vrcholu balonu je nenápadné tlačítko, do kterého se zasune pero a důmyslný systém pouzdro rozloží. Uvnitř je pak kalamář s posýpátkem, stojan na brk a miska na pečetní vosk. Jak to funguje, návštěvníci uvidí na videu promítaném na obrazovce.

To ale není jediná zvláštnost, na kterou na výstavě narazíme. Vedle balonu je umístěný třeba kovový kalamář ve tvaru ptačí hlavy či porcelánový trochu připomínající Aladinovu lampu. Ve skutečnosti jde o lasturu hlavonožce rodu nautilus. 

Písek místo pijáku

Podle Petra Slouky tyto kalamáře ke svému účelu nejspíš nikdy nesloužily, a pokud přece, tak jen zřídka. Na běžné používání jsou až příliš unikátní a cenné. Ale ani o ty „obyčejnější“ kalamáře nepřijdeme. „Třeba tento bílý kameninový kalamář z Týnce nad Sázavou nese známky každodenního používání. Pochází z počátku 19. století,“ ukazuje. 

Všímám si, že nádobky jsou tu vystavené po dvojicích, přičemž jedna nádobka připomíná solničku. „Do ní se dával savý písek, kterým pisatel psaní posypal, chvíli počkal a následně písek oklepal nebo sfoukl. Jinak by musel dlouho čekat, až inkoust zaschne. Tato posýpátka mizí po vynálezu savého papíru – pijáku.“

Touha po kameni mudrců

U kalamářů nechybí husí brk, který je ale oholený. Díky tomu se držel praktičtěji. A je skoro k neuvěření, jak se svým tvarem podobá klasickému psacímu peru. Třeba namáčecímu, které coby dítě držel v ruce korunní princ Rudolf, syn císaře Františka Josefa I. Jeho život poznamenaly neshody s otcem, a nakonec spáchal sebevraždu… I toto pero je na výstavě k vidění.

Vedle něj aktuálně leží už zmíněný list Rudolfa II. „Edward Kelley v té době pobýval v Třeboni ve službách Viléma z Rožmberka. Proslul mimo jiné tím, že velmi rychle dokázal extrahovat mercurius solis, tedy rtuť slunce. Alchymisté ji považovali za velmi důležitou substanci potřebnou k výrobě kamene mudrců. A Rudolf II. píše Vilémovi z Rožmberka, že by Edwarda Kelleyho potřeboval v Praze, kde probíhá Opus Magnum, tedy právě výroba kamene mudrců. Rudolf Vilémovi slibuje, že Edward se v Praze zdrží jen tak dlouhou dobu, jak sám bude chtít,“ seznamuje s obsahem dopisu Petr Slouka a podtrhuje, že nade vší pochybnost dopis vlastnoručně psal sám císař. Pozná se to podle rukopisu, na kterém je znát, že pisatel nepíše příliš často, navíc jsou v německém textu chyby – pro Rudolfa totiž byla mnohem přirozenějším jazykem španělština. Fakt, že dopis psal sám císař, a ne někdo z jeho písařů, dokazuje, jak velký zájem na celé záležitosti císař měl. Vilém Rudolfovi vyhověl, jenže magistr Kelley se císaři postupně znelíbil – a jeho život neskončil zrovna slavně…

Uchování listu potřebuje speciální podmínky, které výstavní prostory poskytnou jen v omezené míře. Proto se dopis v půli března musí vrátit do depozitáře. 

Praktické kufříky

Když pisatel dopis napsal, opatřil ho pečetí. Tím ztvrdil jeho pravost a zároveň si tím pojistil, že dopis nikdo neotevře. Nešlo by to totiž bez rozlomení pečeti. Do ní býval otištěn znak, který odesílatele identifikoval – v případě Lobkowiczů šlo o rodový erb. Otiskovali ho pečetidly – a ta nejkrásnější tu vidíme. „Původně jsme výstavu chtěli pojmenovat Klenoty na psacích stolech. Toto opravdu jsou klenoty – vyrobené z drahokamů a polodrahokamů, jsou to nádherná díla.“ 

V další vitríně jsou umístěné celé sady psacích náčiní. Tvoří je nejen pera, ale i nožíky na otevírání dopisů. Někdy se jednalo přímo o kufřík, který po rozložení posloužil i jako malý psací stůl. „Říká se tomu necesér a jeho majitel mohl pohodlně vyřizovat korespondenci v kočáře nebo i ve vlaku,“ dozvídám se od Petra Slouky. Inu, už v 19. století mohli cestující ve vlaku pracovat – i bez notebooku.

Když předměty vypráví příběhy

Pomalinku se dostáváme do doby, kdy lidé zjistili, že psát se nemusí jen ručně, a tak výstavu završuje psací stroj. Ten připomíná Maxmiliána Lobkowicze, pro něhož sezení za podobným psacím strojem bylo denním chlebem – byl totiž významným prvorepublikovým diplomatem, který značně přispěl k mezinárodnímu postavení mladého Československa.

Vystavené předměty z naprosté většiny pochází z bohatých sbírek rodu Lobkowiczů a každý z nich vypráví příběh svých majitelů… Autoři výstavy nechtěli návštěvníky zahltit texty a popisky. Přesto ti, kteří touží po detailnějších informacích, nepřijdou zkrátka. U řady popisků nechybí QR kód. Stačí ho načíst – a hned se dozvíme více.

Na výstavu si určitě vyhraďte dostatek času. Probíhá totiž ve stálé expozici Lobkowiczkého paláce. A tak předmětů z lobkowiczkých sbírek uvidíte opravdu nepočítaně.